Pod tímto pojmem se většinou rozumí včelník nebo přístřešek pro včely. Většinou se jedná o možnost umístění úlů při ochraně před vlivem počasí. Ve včelníku, kde je obvykle místo pro 3 až 8 úlů, jsou úly ze všech stran chráněny prkennými stěnami. Při práci ve včelstvech můžeme buď odklopit střechu, nebo otevřít zadní dvířka. Včelař stojí venku. Včelníky nejsou pevně spojeny se zemí. Jejich konstrukce je snadno rozebíratelná, a proto mohou být rychle připraveny k transportu.

Přístřešek pro včely není nic jiného, než konstrukce se střechou, zapuštěná do země. Před nepřízní počasí chrání při práci jak včelaře, tak včely. V přístřešku jsou většinou úly ošetřované shora, postavené v řadě vedle sebe. Při 20 včelstvech je tedy délka přístřešku nejméně 10m. Úly jsou 20 až 50cm nad zemí. Přístřešek prodlužuje bezesporu životnost úlů.

Včelín

Zatímco v celém světě jsou včelstva převážně po celý rok volně rozestavená, v Evropě je zčásti dodnes dávána přednost umístění do včelínů. Mluví pro to závažné důvody, jako delší životnost úlů, koncentrace včelstev na malém prostoru a částečně i nezávislost na počasí při práci s včelstvy. Chov včel ve včelíně má ale i své nevýhody: malá pohyblivost včelstev, zhoršené podmínky při práci v úlech během parných letních měsíců a v neposlední řadě i enormní finanční náklady. Začátečníkům proto nelze poradit, aby si hned při zahájení práce se včelami nechali postavit včelín. Kromě včelstev musí být v dobře projektovaném a vybaveném včelíně i dostatek místa pro jejich obhospodařování. Musí tam být skříňka na plásty potřebná při úlech přístupných zadem, stůl, dvě židle a na stěně regál s nářadím. Zatímco skříňka na plásty bude na opačné straně pod oknem, může si včelař zařídit oddělenou místnost jako pracovnu, kde se dá vytáčet i med. Včely by do ní pochopitelně neměly mít přístup. Ve chvílích klidu může malé okénko na česnové straně posloužit k pozorování letu včel. Každé okno je třeba vybavit včelím výkluzem. Včelíny se zpravidla doporučují pro úly přístupné zadem. Při dvou řadách úlů na sobě můžeme pracovat ve spodní řadě vsedě, v horní vestoje. V případné třetí horní řadě je již práce obtížná, protože musíme stát na žebříku, lešení, nebo stoličce. Při dvou řadách úlů na sobě (15 až 20 včelstev) připadá na jedno včelstvo včetně potřebných místností plocha 1 m2.

Jako stavební materiál se nabízí dřevo. Usnadňuje stavbu a včely je ze všech materiálů snášejí nejlépe. Dřevo reaguje rychleji na změny venkovní teploty než zdivo. Při trvalém poklesu teplot se včely proto dříve shlukují do zimního chomáče, na jaře reaguje včelstvo na změny počasí rovněž dříve. Zděné, nebo dokonce betonové včelíny si udržují vyšší teplotu až do pozdního podzimu, ale na jaře jsou delší dobu chladné. Další výhodou dřevěných včelínů je to, že se dají snadněji rozebírat a opravovat. Včelíny by měly být tvarem i barvou přizpůsobeny okolí. Střecha pokrytá červenohnědými taškami by k tomu jistě výrazně přispěla. Přesah střechy by včely chránil před poledním žárem letního slunce. Abychom se vyhnuli nepříjemnostem, musíme v hustě osídlených oblastech bezprostřední výletovou oblast oplotit. Ve vzdálenosti 5 až 10m od česen zavěsíme na dřevěné kůly drátěný plot, vysoký asi 2m. Při odpovídajícím osázení domácími popínavými dřevinami nepůsobí takový plot rušivě, vzrostlé stromy nebo keře navíc chrání včelín před větrem.

Kvalita území a její vlivy

V našich zeměpisných šířkách by mělo stanoviště vhodné pro chov včel splňovat následující podmínky:
- mělo by být slunečné, teplé, suché a chráněné před větrem,
- v doletu včelstev by mělo poskytovat dostatečnou nabídku potravy,
- z hlediska včelaře by mělo umožňovat snadný příjezd osobním autem.

Slunečné, teplé, suché.
Splnění nároků na stanoviště pro včely je důležité zejména v jarních měsících. Včely tam totiž v příhodné době uskuteční první prolety. Zbavují se při tom možných původců chorob. Vynášejí mrtvé včely a měl. I když jsou v každém včelstvu přítomni původci nosematózy, neposkytuje dobré stanoviště k rozvinutí nosematózy příliš velkou možnost. Stoupající intenzita letu zaručuje, že hned zpočátku jara může být k dispozici dostatek potravy. Probouzí se čistící pud, zvyšuje se stavební činnost a plodování. To vede k zesílení včelstev, která se právě na takovém místě snadno dostávají do rojové nálady.

Ochrana před větrem

Bedlivému pozorovateli nemůže uniknout, že naše včela medonosná je ve srovnání s jiným druhy hmyzu velmi špatným letcem. Pozná se to hlavně v okamžiku, kdy se přetížena nákladem chystá vletět do úlu. Někdy se chová úplně neohrabaně. Důkazem toho je množství mrtvých včel, které na stanovišti se studeným východním větrem zahynou i za slunného jarního dne. Vítr je smete poblíž úlu obvykle do trávy, kde při teplotě pod +10 °C ztuhnou. Většinou jde o včely s nasbíraným pylem. Logickým důsledkem tohoto pozorování je ochrana před větrem zejména východního směru, protože zvláště na jaře při východním větru bývají vhodné letové podmínky (slunečno, poměrně teplo). Omezený dolet. Vzdálenost, kterou mohou létavky za pastvou uletět (dolet včel), je omezená. Na jaře je to asi 100m -2 km; v pokračujícím období a s úbytkem snůškové nabídky se délka doletu prodlužuje až na 3-4 km. Dostatečná nabídka potravy v podobě nektaru, pylu a vody v menších vzdálenostech je proto pro včely lehce dosažitelná. Zmenšuje nejen ztráty létavek, ale zajišťuje i příznivé předpoklady pro plynulý rozvoj včelstva a někdy i základy pro pozdější medobraní.

Směr výletu (orientace česna) je úzce svázán s vhodností stanoviště. Jde o světovou stranu, k níž jsou otočena česna. V jižnějších, a tím i teplejších oblastech nebo na exponovaném horkém stanovišti nemusí být orientace česna tak důležitá. Zkušenosti však ukazují, že ve středoevropských oblastech při vzestupném jarním rozvoji hraje podstatnou úlohu. Podřadnější význam má nasměrování výletu i u nás v zimních měsících a s určitým omezením i v létě a na podzim. Déšť, zima a sníh nepatří k letovým dnům. Proto mohou být v zimě česna obrácena k severu. Včelám to nemůže škodit, při určitých, na tuto dobu teplých dnech, to může být naopak výhodné; nedochází k silným proletům a ztrátám včel. V letních a podzimních měsících dosáhneme v našich klimatických podmínkách na stinných místech rychle teploty vzduchu, která létajícím včelkám nemůže škodit. Směr letu proto není (z pohledu včelstev) příliš důležitý. Pokud jsou ale v této době včelstva uprostřed lesní snůšky, dáváme nutně přednost otočení česna na východ. Včely v takto orientovaném úlu začínají létat na pastvu s vycházejícím sluncem, které nejenže ohřívá okolí, ale svítí přímo do česna. Medovice není ještě brzy ráno zaschlá a tato včelstva předčí ve snůšce včelstva jinak otočená. V období jarního rozvoje volíme jižní, jihozápadní nebo jihovýchodní orientaci česen. Na rozdíl od směru východního vyláká vycházející slunce včely na pastvu až v době, kdy je teplota vzduchu 12 až 15°C. Podstatně se tak sníží ztráty létavek.

Zavčelení

Naše včela medonosná má omezenou možnost doletu. O nabízené množství potravy se v daném teritoriu proto musí dělit všechna včelstva, která tam žijí. Při malé snůšce a velkém počtu včelstev se projevuje nedostatek potravy, kterému odpovídají i výtěžky práce včelaře. Nepatrné množství vytočeného medu není výjimkou zejména u včelařů se stabilním včelařením. V tomto případě pomůže pouze výrazné zvýšení snůškových možností, nebo snížení počtu včelstev v dané oblasti. Pokud jsou - podobně jako v USA - na 2 čtvereční kilometry snůškové plochy pouze jedno až dvě včelstva, je zbytečné dělat z převčelení problém. Množství 40kg a více medu od jednoho včelstva není nic mimořádného. Tamní profesionální včelaři s převážně stabilními včelstvy ale toto množství potřebují, aby mohli vůbec existovat. Poměry ve střední Evropě jsou úplně jiné. Hustota 4 až 5 včelstev a více na čtvereční kilometr pastvy zaručuje vynikající opylení mnoha rostlin a umožňuje včelaři získat průměrně 10 až 15 kg medu od jednoho včelstva za rok. Nacházíme zde převážně včelaře s 10 až 20 včelstvy a velké včelařské spolky. Včelaři amatéři i profesionálové si průměrné výnosy zvyšují zmenšováním hustoty včelstev nebo kočováním do oblastí s bohatou snůškou. V přírodě, nezměněné činností člověka a nepoznamenané hospodařením včelaře, se může stěží stát, že by se včelí roj zabydlel poblíž svého mateřského včelstva. Letí o několik kilometrů dál, aby se zachovala dobrá potravní základna pro něj i mateřské včelstvo.

Rozdíly mezi vzdálenějším a blízkým okolím

V době rozmáhajícího se zabírání území výstavbou obydlí, silnic a průmyslových staveb je nutno při vyhledávání stanovišť vhodných pro chov včel volit často kompromisy. Ty jsou nutné i v tom případě, že při daných vlastnických poměrech není možno je nijak změnit. Kompromis nemůže jít samozřejmě tak daleko, aby chov včel na konkrétním vybraném stanovišti nebyl možný.

Vzdálenější okolí.

Ideálním stanovištěm pro včelnice, včelíny i jednotlivé úly je okraj lesa, který chrání včely před východním, západním a severním větrem. Pokud je prostor směrem jižním s ovocnými stromy a loukami, nemůžeme lepší místo najít. Podobně můžeme hodnotit i pozemky, které se svažují směrem k jihu a jsou částí dostatečně hlubokého zářezu. Jako stanoviště nejsou nejhorší ani mírné severní svahy. Nesmí na nich pouze pravidelně foukat studený vítr, protože jsou v tomto případě vlhké, většinou stinné a chladné. Brzdí letovou aktivitu včel a podporují onemocnění nosematózou. Taková místa se dají najít nejlépe na jaře, při tání sněhu. Místa, kde leží sníh dlouho, nejsou zásadně pro včely vhodná, právě tak jako vlhká zastíněná místa v blízkosti potoka nebo řeky. Vhodným místem pro stanoviště včel nejsou ani pozemky na vyvýšeninách v jinak volné krajině, na nichž nejsou stromy ani keře. Přednost dáváme plochám, které již nejsou hospodářsky využívány a jsou proto celý rok porostlé křovím, keři a stromy. Včelstva umístěná v těsné blízkosti křovin jsou při odpovídajícím oslunění pozemku v teple a zároveň chráněna proti větru. Přirozený porost poskytuje hlavně na jaře dostatek potravy.

Stromy a keře, které od poloviny května zastiňují asi od 12 hodin úly, stanoviště včel optimalizují. Tendence k rojení se snižuje zejména v dřevěných úlech. Včelstva v úlech izolovaných pěnovými polymery s úměrně velkým česnem jsou z důvodu přehřívání k rojení méně náchylná. Pokud na vyhlédnutém místě rostlinný kryt chybí, vysázíme vrby a lísky. Nástavkový včelař, který používá úly s volným rozestavením, dává přednost rovině před svahem. Při přiměřené velikosti pozemku se nabízí různé varianty ustavení úlů. Nezbytná je možnost příjezdu vozidel všeho druhu. Toto všechno usnadňuje včelaři práci. Nedoporučuje se vybudování stanoviště včel v bezprostřední blízkosti silnic a dálnic. Není to kvůli hluku, ale pro vznik vzdušných vírů kolem rychle jedoucích vozidel. Jakmile se do takového víru dostane létavka, je ztracena. Blízké okolí. Na vesnici se zemědělským charakterem činnosti a běžnou zástavbou jsou podmínky pro umístění včelstev většinou splněny na zahradě, často v blízkosti obytné budovy. Případné dodatečné osázení dřevinami zajistí ochranu před větrem a slunečním zářením. Tato stanoviště mají obrovskou výhodu v tom, že včelám můžeme věnovat každou volnou chvilku, aniž musíme opouštět dům nebo statek. Mít včely blízko obydlí a moci je stále pozorovat je snem každého včelaře-začátečníka. Zahrada o ploše 4 nebo 5 arů s trávníkem porostlým stromy nebo keři, umožňuje bez problémů umístění 3 nebo 4 včelstev. Velkou výhodou je možnost uložit potřebné nářadí doma. Úly postavíme tak' aby záhony se zeleninou a podobné intenzivně využívaně zahradní plochy nebyly ve směru letu včel. Nedá se totiž vyloučit, že odlétající nebo přilétající včela se zaplete do šatů nebo vlasů a bodne, zejména pokud se nejedná o nebodavé včely. Místo zvolíme pokud možno tak, aby je sousedé na terase nebo na balkoně neměli přímo na očích. Ze zkušeností s mnoha podobnými případy je zřejmé, že soused nevčelař se cítí být včelami omezován podstatně méně, když nemůže sledovat práci se včelami. Nedoporučuje se umístění včelstev v zahrádkách o ploše 1 až 2 ary, které jsou u řadových domků, nebo do parkových porostů, obklopených výškovými domy. Mnoho lidí se včel bojí, i když je včela nebodne. Jsou-li včelstva příliš blízko teras, balkonů a oken, mohou nalétávající včely výrazně obtěžovat. Dobré sousedské vztahy jsou vystaveny velké zatěžkávací zkoušce a nemusí ji vždy vydržet. V takovém případě můžeme včelařům jenom doporučit, aby si vyhlédli vzdálenější pozemek.

Volba vhodného stanoviště pro přezimování včelstev

V poslední zimě došlo velmi rozdílně k velkým ztrátám včelstev. Často měl stejný včelař na jednom stanovišti velké ztráty zatímco na jiném sta­novišti mohla včelstva bez problémů vyzimovat. Jedna z příčin pro tyto ztráty jsou zvláštní poměry na jednotlivých stanovištích. Nepříznivé podmínky se výrazné projeví po dobré medné sklizni v územích s pozdní snůškou, po dlouhé studené zimě a jiných ještě neznámých příčinách. V následujícím textu budou proto probrána hlavni kritéria pro volbu vhodného stano­viště a pro příznivé umístění včelstev.

Zajištění pylu rozhoduje o kvalitě zimních včel

Dobrá pylová snůška v době zazimováni zajiš­ťuje optimální zásobení bílkovinou při výchově zimních včel. Zvláště z pozdních medovicových snůšek se musí odkočovat se včelstvy ve správný čas, aby také zde mohly ještě vzniknout nejméně dva plodové cykly odolnějších zimních včel. Příznivé je, když v této době bude včelám poskytnuta první zimní potrava, která slouží jako dodatečný podnět pro výchovu plodu. Zazimováni včelstev by mělo být ukončeno do konce srpna, nejpozději na začátku záři.

Při zazimování hraje značnou roli také klidně sedění včel v zimním chumáči. Stále trvající nízká teplota okolí vede k nižší spotřebě potravy než větší teplotní kolísání. Stoupne-li teplota v průběhu času na hodnoty přes 14°C, pak může zimní chumáč ztratit svou úzkou soudržnost a vzhledem k menši izolaci se zvýší odtok tepla do okolí. Zvláště nepříznivě se mohou projevit stanoviště, kde je průvan. Působí-li silná proudění vzduchu na zimní chumáč, pak je ztráta teploty, a tím i spotřeba zimní potravy, velká. Izolace úlu má význam pouze na extrémně studených stanovištích. Dodatečné balení úlů není vždy vhodné, protože včely ztratí kontakt se životním prostředím a vyletují již při nízkých teplotách. Dobrá izolace úlu má vliv na časnější počátek plodování. To se projeví ale pouze u slabších včelstev.

Vliv rušení během zimováni na spotřebu po­travy a přežití včelstva nesmí být podceňován. Zvláště myši vnikají rády ve studeném ročním období do úlů. Živí se ze zásob potravy a mohou ovlivnit rozpuštění zimního chumáče včel. Pouze rejsci napadají včely přímo, aby je přijali jako potravu. Na ohrožených stanovištích se musí česna úlů zajistit mřížkou (vzdálenost drátů 8 mm).

Mechanické rušení včelstev z vnějšku působí právě tak nepříznivě, když k nim dochází krátkodobě a jsou prudká. Datli a sýkorky budou přitom pouze zřídka nebezpeční. Například staveniště v blízkosti úlů může vést k značným ztrátám. Pří­činy spočívají ve zvýšené spotřebě potravy, a tím v kálení. Jsou-li včely donuceny se vyprázdnit v úle, tak se rozšiřuje nosematóza a měňavková nákaza. Slabá včelstva jsou zvláště ohrožena.

Dodatečné zabalení úlů zvyšuje spotřebu potravy a úlovou vlhkost

Jakmile v časném jaru dosáhnou teploty ve dne přes 18°C a pouze během noci panují větši chladna, působí nadměrně zabaleni úlů nepříz­nivě. V noci se chladno drží v obalu. Ve dne zůstává teplota v obalu (izolaci) nízká a včelstvo předává do něho svoje teplo. Z tohoto důvodu se zvyšuje spotřeba potravy.

Při výchově prvního většího množství plodu stoupá teplota v úle. V noci se potom může na chladnějších stěnách úlů tvořit vlhkost. Když pů­sobí izolace dodatečně jako zásobník chladu vzniká rovněž ve dne. V každém případě se musí zamezit nadměrně úlové vlhkosti, neboť nepůsobí pouze nepříznivě na izolaci, ale nabízí také ideální prostředí k rozmnožování rozličných zárodků nemoci.

Na typické včelí nemoci časného jara, jako je roztočíková nákaza a nosematóza, mají očisťovací prolety včel zřetelný vliv. Rozhodují nejen o od­chodu infikovaných a starých včel, ale i vyprázdnění výkalového vaku mimo úl. Čas a četnost oči­sťovacích proletů včel závisí hlavně na teplotě na stanovišti. Na vlhkých stanovištích, rovněž jako v krajině obklopené houštím a stromy, se drží déle chladno. Během tání sněhu zůstává tam nejdéle ležet sníh.

Aby včely vyletovaly teprve v denním čase, kdy teploty již vystoupily přes 12°C, měla by být česna úlů obrácená k jihu nebo k jihozápadu. Přirozeně nesmějí přitom být včelstva zastíněna stromy a keři. Stanoviště by mělo být chráněno před vě­try, aby včely při prvních proletech nebyly odfouknuty a eventuálně neprochladly.

Dobrá nabídka pylu podporuje časnou výchovu letních včel

Vyzimováni včelstev je vlastně kritickou fází. Protože včely nyní více ploduji, budou shánět vodu. Tato by měla být vzhledem k často chlad­nému počasí v blízkosti včelařského stanoviště. Napajedla jsou ale pouze zřídka nutná, neboť vlhká místa a ranní rosa zpravidla dostačuji. Ještě důležitější v této době je dobré zabezpečeni včel pylem. Teprve pak bude dostatečné množství plodu. O co rychleji překlenou včely tuto jarní fázi, o to dříve budou přirozenou cestou vyléčeny od nosematózy. Jívy a jiné pylo­dárné dřeviny musí být k dispozicí v dostatečném počtu v blízkosti stanoviště.

Ideální stanoviště pro zimu by mělo vypadat následovně:
1. Před chladnými větry má být stanoviště chráněno keři a stromy.
2. Rozličné druhy vrb poskytují první nabídku pylu v časném jaru.
3. Louky a ovocné stromy zajišťuji další snůšku včelám.
4. Rybník nebo jiné zdroje vody poskytují nutné zabezpečení vodou.
5. Směřují-li česna úlů ještě na jih nebo na ji­hozápad, tak nestojí více nic v cestě zdravým silným včelstvům v jejich úspěšném přezimo­vání.

Jak omezit zalétávání včel?

Existují mnohdy představy o tom, že včely vidí jako lidé. To také v podstatě vede k nesprávnému postavení úlů a k mylnému rozeznávání úlů včela­mi. Včely jsou zmatené a zalétávají se. Zalétávání má důsledky ve ztrátách matek, ve ztrátách včel, omylech při šlechtění a důsledky jsou i v infekcích a reinfekcích. Je vysvětlováno vidění včel. Základní barvy pro včely jsou žlutá, modrá a ultrafialová, kte­rou ovšem lidské oko nevnímá. Včely dále rozlišují páry doplňkových barev nebo extrémní barvy. Jen špatně vidí rozdíl mezi červenou a oranžovou, mezi žlutou a světle zelenou a mezi modrou a fialovou. Pokud jde o tvary, některé rozeznávají snáze, jiné hůře. Více je osloví nepravidelné a roztěkané tvary. Těžko rozlišují pravidelné geometrické tvary třeba mezi kruhem a čtyřúhelníkem, mezi trojúhelníkem a pravoúhelníkem. Jinak mají včely dobře vyvinu­tý orientační smysl. Zalétávání mají omezit různě umístěné hliníkové identifikační tabulky v různých barvách a tvarech. Pro tabulky se doporučuje barva kanárkově žlutá, blankytně modrá anebo sněhobílá. Je účelné kombinovat barvy s tvary.

FENOLOGIE VE VČELAŘSTVÍ

„Fenologie je vědní obor klimatologie, který sleduje životní projevy rostlinných i živočišných organismů v souvislosti se změnami povětr­nosti v jednotlivých ročních obdobích. Fenologická pozorování se opírají o vývin význačných rostlinných druhů v kraji, zejména o začátek rašení, olistění, rozkvétání, ... u živočichů pak např. o přílet a odlet stěhovavých ptáků, první prolet včel atp. Protože všechny tyto jevy jsou závislé na vý­voji počasí během roku, vyznačují jednotlivé fáze vývinu rostlin nebo projevu živočichů fenologické roční doby (odlišné od meteorolo­gických), jimiž se charakterizuje podnebí určitého kraje pro zemědělské účely přesněji než měřením klimatických faktorů přímo.“ Tolik Naučný slovník zemědělský.

Včela je živočich naprosto závislý na stavu a rozvoji přírody, květy rostlin jsou pro ni se svými pylovými zrny jediným zdrojem bílkovinné potravy, rovněž cukry získává jedině z rostlinných produktů, i když — pokud jde o medovici — zprostředkovaně přes živočichy. Přestože včely chová člověk již po několik tisíc let, nestala se včela domácím zvířetem, není závislá na krmení člověkem, naopak mu sama část ze svých zásob potravy poskytuje.

Vzhledem k této absolutní závislosti života včelstva na přírodě jsou fenologická pozorování pro včelařství mimořádně důležitá. Důležitost ještě zvyšuje členitost naší republiky, kdy mezi stavem přírody v nížinách a horských oblastech je až čtyřtýdenní rozdíl. Právě z tohoto důvodu je pro každého včelaře a pro kočovníka tím více třeba, aby se seznámil se včelařskou fenologií, aby z ní při své práci vycházel a navíc aby si sám vedl fenologické záznamy přímo na stanovištích, kam obvykle každým rokem kočuje.

Základy včelařské fenologie položil v českých zemích prof. TOMŠÍK a na Slovensku prof. HEJTMÁNEK, kteří na základě mnohaletého výzkumu sestavili včelařské bioklimatické oblasti. Vytipovali nejprve rostliny, které nazvali vůdčími včelařskými rostlinami. Kritérií pro výběr těchto rostlin bylo mnoho, mezi nimi hlavně: rostlina musela být buď nektarodárná, nebo pylodárná, vyskytovat se pokud možno ve všech částech naší republiky, musela být rostlinou všeobecně známou a skýtat alespoň v některých oblastech důležitou snůšku, doba jejího rozkvětu se musela shodovat s nástupem některého období včelařského roku atp. Všem těmto požadavkům nejlépe vyhovovala třešeň ptačí, rozkvétající začátkem včelařského jara, trnovník akát s počátkem včelařského časného léta a lípa malolistá, charakterizující včelařské plné léto. Všechny poskytují jednu z hlavních snůšek roku. Pro charakteristi­ku včelařského předjaří byla dodatečně zvolena jako vůdčí rostlina olše lepkavá, která však už nebyla zahrnuta do fenologických pozorování.

Rozkvět těchto tří vůdčích včelařských rostlin sledovala síť dobrovolníků téměř v každé obci na celém území ČSR 10 let a zásluhou prof. TOMŠÍKA byla tato akce nejen zorganizována, ale i vědecky vyhodnocena a byly sestaveny včelařské bioklimatické oblasti.

Celá republika je rozdělena do tří oblastí se dvěma podoblastmi a rozdíl mezi rozkvětem vůdčí rostliny v oblasti časně rané a horské je celý měsíc. Z toho důvodu je velmi důležité, aby včelař věděl, nejen ve které oblasti včelaří, ale i do které kočuje, neboť nejde jen o rozkvět rostlin, ale i o roz­voj včelstev.

Fenologická data zpracovaná podle déletrvajících pozorování dávají lépe vyniknout větším oblastem, které k sobě náležejí svým bioklimatic­kým charakterem a vymezuji při geografickém zpracování přirozené bioklimatické oblasti. Individuální rozdíly stanovišť se stírají. Vlastní, ať už trvalé nebo kočovné stanoviště však ovlivňuje mnoho činitelů, kteří mohou někdy dost podstatně ovlivnit rozvoj rostlinstva.

Proto prof. TOMŠÍK píše už v roce 1919 o včelařské mikrofenologii která „sleduje vývojové fáze včelí medonosné vegetace v obvodu každého včelař­ského podniku, studuje dopodrobna nejen vývojové možnosti včel, ale obrací svůj zřetel i ke včelařské bonitě okolo včelína. Všímá si tedy nejen vůdčích včelařských rostlin, ale i všech pylodárných a medonosných rostlin, které jsou rozhodující v podněcovací i hlavní snůšce včel.“ Tato mikrofenologie hledá i rostliny signalizační, tj. takové, které rozkvétají asi 40 dnů před vůdčí včelařskou rostlinou, která poskytuje na daném stano­višti hlavní snůšku. Typickou signalizační rostlinou pro rozkvět trnovníku akátu je třešeň ptačí, která je současně vůdčí rostlinou včelařského jara. Další rostlina, která se označuje za signalizační, je dřín, který má signalizovat rozkvět třešně ptačí. Podle našich pozorování je však období mezi rozkvětem dřínu a třešně ptačí většinou kratší než 40 dnů, takže na tento signál nelze spoléhat. Je na včelaři — kočovníkovi, aby si sám v místech, kam chce kočovat, dopodrobna prozkoumal květenu a vyti­poval si rostliny, které mu mohou signalizovat potřebné zákroky ve včelstvech.

Mikrovlivy, které mohou způsobit, že ve vymezené bioklimatické oblasti rozkvétají rostliny mimo předpokládanou dobu, mohou být např. expo­zice svažitých pozemků (rozdíl mezi jižním a severním svahem je až 1 týden), mrazové kotliny, ale i makroprvky i mikroprvky v půdě apod.

Kromě všech důležitých rostlin na stanovišti si musí kočovník všímat i klimatických faktorů, které mohou ovlivnit vylučování nektaru i medovice. Další velmi dobrou pomůckou by pro kočující včelaře byly podrobné fenologické včelařské mapy, vypracované např. pro rozlohu jednoho okresu. V nich by byly uvedeny jak plochy jednotlivých nektarodárných rostlin a data jejich rozkvětů (a to nejen vůdčích rostlin, nýbrž všech, které jsou ve větších celcích a poskytují snůšku), tak i doby a místa výskytu me­dovice. Sestavení takových map ovšem vyžaduje celý štáb dobrovolných pracovníků, kteří by ve svých obcích a popřípadě na kočovných stanovištích potřebné údaje zjišťovali a poskytovali je dalším, kteří by se posta­rali o sestaveni a vypracování map. Všichni tito pracovníci by museli pracovat objektivně, bez zbytečných obav o dostatečnou snůšku pro svoje vlastní včelstva.

Tyto mapy by se ovšem nemohly sestavit jednou pro vždy, musely by se čas od času revidovat, neboť stále dochází ke změnám např. meliorací půd, změnou skladby zemědělských plodin na orné půdě, kácením lesů tj. novými výsadbami apod.

– konec –

Nezměněno, vše z CD Jana Jindry Včelařská encyklopedie 2005