wz

úvodí stránka
novinky
murphyho zákony
fotogalerie
život včel
včelí produkty
čsv
odkazy
slovníček
materiály

WEBMASTER

Pouť 2005 – scénka

FOTOGALERIE SCÉNKY

Účinkující:

1. anděl Inspirin
2. Mistr Jiří
3. Mistr Šichan
4. hrabě Kornitz
5. hrabě Žerotín
6. Trinitář
7. kaplan Žlebčík
8. farář Arnošt
9. farář Boháč
10. malířka Bognerová
11. malíř Alt
12. fojt
13. lidový malíř Petr
14. 1. nosič – mlčí
15. 2. nosiči – mlčí
16. biřic Josefa II.– mlčí

FOTOGALERIE SCÉNKY

(U malířského stojanu dokončuje obraz na dřevěné desce Mistr Jiří od sv. Jiřího. Do středu jeviště vstupuje Inspirin.)
Inspirin: Velevážení poutníci, dobré duše křesťanské, sestry a bratři v Kristu shromáždění, především bych se vám rád představil. Jsem anděl Inspirin. Ne, prosím, nesmějte se. Já vím, že modernímu člověku toto jméno připomíná jistý lék. Ale vždy tomu tak nebylo. Mé jméno se dosud těšilo vážnosti, neboť po celá tisíciletí křesťanského věku jsem byl posílán ku zbožným umělcům, abych je inspiroval myšlenkami rajské krásy a pak jejich ducha pobízel ku tvorbě malířské, hudební či sochařské. Nebeský Otec, náš Stvořitel, poslal mě dnes k vám do Zašové, abych vám vyprávěl vznešený a dojímavý příběh líbezného milostného obrazu Matky Boží Panny Marie, který je po staletí v Zašové uctíván. Jsem anděl. Prostor a čas pro mě nic neznamená. Proto vy, kteří mi chcete popřát sluchu, následujte mě do století XV.
(Odstupuje stranou.)


Mistr Jiří:
(promlouvá do posledních tahů štětce)

…tak, a obraz je hotov.
(odkládá paletu a protahuje se)

Práce mi šla nadmíru dobře od ruky. Antičtí Řekové by řekli: "Múza tě políbila!" Jenže já nejsem pohan, na múzy nevěřím. Jsem křesťan a vím, že ruku mi vedl anděl Inspirin. Vždyť jsem maloval jeho Královnu. Jen se podívejte!
(Natáčí stojan do hlediště.)
Toť Královna andělů v celé své kráse a vznešenosti. Znovu se skloní k obrazu a provádí štětcem drobné opravy.

Inspirin: Sami se můžete přesvědčit s jakou úctou mistři dávného středověku o mě mluvili. Jak mi byli vděční. Jsme na hradě pražském v dílně slovutného mistra svatojiřského oltáře. Mistr Jiří proslul svým umem široko daleko. Teď právě dokončil obraz, který si u něj objednali páni Kornicové ze Slezska. Rod udatných rytířů a přitom zbožní křesťané.
(Vcházi hrabě Pán Kornic.)


Hrabě Kornic: Nuže, Mistře? Vídím, že dílo je hotovo. Tu máš dukáty za dobře odvedenou práci. Já již musím spěchat do Slezska ke své paní.
(zasněně a zamilovaně)

- Zbožná duše, miluje ten kraj a šíří úctu k matce Boží. Jistě jí udělám radost!
(Přebírá obraz, ležérně jej skládá do podpaždí a odchází.)

Inspirin: Byla to snad zbožnost choti pána z Korniců a její láska k prostému lidu, která způsobila, že obraz se najednou objevil zde
(rozmáchne se pravicí po okolí)

- uprostřed valašských lesů. Šlechetná paní věděla, po čem touží srdce zbožného a pracovitého lidu Valašska. S velkou láskou a úctou přilnuli místní k tomuto obrazu. Na dlouhou dobu se stalo vyobrazení zašovské Bohorodičky magnetem, který přitahoval poutníky ze stále větších a větších dálek. Léta však plynula a podepisovala se nejen na vráskách generací poutníků, ale i na posvátném obraze. Už jsme ve století sedmnáctém.
(Přichází fojt s místním umělcem.)

Fojt: Vedu tě, Petře k našemu obrazu, aby ses na vlastní oči přesvědčil, jak starobylé je to dílo. Nic netrvá věčně. Podívej, jak už je oprýskaný a svíčkami začouzený. Co myslíš! Dal bys ho do pořádku? Tetka Vranečková si pochvalovala, jakého jsi ji namaloval sv. Jána na sklo. Tady máš obraz hotový, jen ho trochu vybarvit…

Petr: Dobrá, fojte. Za dvě kury a pytel ovsa!

Fojt: Nejsi z levného kraje! Ale plácneme si!
(Fojt odchází, Petr se naklání k obrazu, pak si rozbaluje malířské nádobíčko a začíná štětcem čmrkat po obraze.)

Inspirin: Lidé zlatí, tady jsem se snažil také inspirovat. Příliš se to ale nedařilo. Vdechoval jsem do Petrovy palice vznešené představy, jenže ty stále narážely na oves a kury, které mu slíbil fojt. Ale nechci být nespravedlivý. Oprava si sjednanou odměnu zasloužila a lidé byli spokojení. Obraz jim zazářil v nových barvach.
(Malíř Petr uchopí obraz ze stojanu, zálibně si jej prohlíží a natáčí a nakonec jej ukazuje do hlediště. Zároveň přichází fojt. Prohlíží si obraz, odstupuje, spokojeně pokyvuje hlavou.)

Fojt: Jsi, Petře, pašák. Teď bude obraz jako nový. Náš nový dřevěný kostelíček je už hotový. Veledůstojný pán děkan z Rožnova slíbil, že o svátku Navštívení Panny Marie přijede a kostelíček vysvětí. Konečně bude mít Matka Boží vznešenější stánek, než byl ten ubohý přístřešek na návsi. Petře, zastav se na fojtství. Dostaneš slíbenou odměnu.
(Petr odkládá obraz na stojan a spolu s fojtem odcházejí. Anděl Inspirin se chápe obrazu, staví se doprostřed scény s obrazem na hrudi a vypráví.)

Inspirin: Zašovjané se těšili z milého kostelíčka, který si postavili uprostřed hřbitova. Jak šel čas, poutníků neubývalo. Dokonce se roznesly zprávy o podivuhodných uzdraveních na přímluvu zašovské Bohorodičky. Také katolický pán hrabě Karel Jindřich ze Žerotína byl podivuhodně vyslyšen.
(Přichází hrabě Žerotín následován dvěma zedníky, kteří nesou na nosítkách zašovský kostel. Postaví se na bok a hrabě se obrazu hluboce ukloní. Inspirin pokračuje:)

Tento šlechetný pán se rozhodl pro obraz v Zašové vystavět důstojnou svatyni jako projev díků za milost Bohem projevenou a na upevnění katolické víry v našem kraji.

Hrabě Žerotín: Prozřetelnost Boží mi nedopřála dožít se ukončení stavby. Ale mé drahé příbuzenstvo pokračovalo v započatém díle a kostel byl v r 1725 dokončen.

Inspirin: Ještě větší slávy se kostel dočkal o 17 let později - 29. července 1742 - Tato mariánská svatyně byla v onen slavný den vysvěcena olomouckým biskupem Jakobem Arnoštem Lichtenstejnem a za veliké účasti věřícího lidu byl do ní přenesen milostný obraz Matky Boží. Tak se dostal pod dohled bdělých strážců bratří Trinitářů, kteří v Zašové od počátku osmnáctého století přebývali.
(Vstoupí trinitář uklání se před obrazem, přebírá jej od Inspirina a s blaženým úsměvem zaujímá místo vedle nosítek s kostelem. Hrabě se zedníky odchází.)

Trinitář:
(S povzdechem)

Byly to překrásné roky služby u nohou zašovské Matičky. Lidé zbožní, kraj drsný, ale malebný. - Jakýsi démon však vstoupil do srdce císaře pána Josefa II. Snad zapomněl, že jen z Boží milosti třímá císařské žezlo. Jal se dělat na poli církevním pořádky, které se zvrhly v obrovský zmatek a loupení.
(Přichází biřic, strhne trinitáři škapulíř a nasadí mu biret. Trinitář změní blažený výraz tváře v tragický.)

Inspirin: To se stalo v roce 1782. Trinitáři byli vyhnáni, majetek zabaven a jen jeden z bratří směl zůstat byv ustanoven za faráře v nově zřízené farnosti v Zašové. To však nezmenšilo věhlas našeho obrazu. Noví duchovní správcové se stejně jako Trinitáři starali o zvelebení poutního místa.
(Trinitář-farář odkládá obraz na stojen a odchází. Inspirin se staví stranou. Na scénu přichází kaplan Žlebčík s malířem Šichanem.)

Žlebčík: Tak toto je mistře Šichane má rodná obec a toto poutní chrám, o kterém jsem vám tolik na faře ve Vyškově vyprávěl. A hleďte, naše Bohorodička. Obraz prostý, ale zbožnými věřícími upřímně ctěn. Zhotovte si skicu. Věřím, že anděl Inspirin nebude zahálet
(Inspirin se významně zatváří a zamává publiku)
přivedete na svět dílo umělecké, za které se Zašová nebude muset už vůbec stydět.
(Mistr Šichan se jme skicovati. P. Žlebčík mu nakukuje přes rameno. Doprostřed scény vstupuje Inspirin:)

Inspirin: To už jsme, přátelé, někde před rokem 1883. Zašovský rodák Pater Josef Žlebčík, tou dobou kaplan ve Vyškově, domluvil s Brněnským malířem Šichanem zhotovení reprezentativní umělecké verze Panny Marie zašovské. P. Žlebčík s malířem odcházejí. No řeknu vám, inspirovat se malíř Šichan dal, ale mistr Jiří od sv. Jiří to nebyl. Jenže co dělat, dílo starého mistra bylo neuměle přemalováno a tak nemůžeme Pateru Žlebčíkovi zazlívat, že chtěl pro svou rodnou obec dílo umělecké.
(Inspirin bere obraz ze stojanu drží ho před sebou a ustupuje do pozadí. Zleva přichází P. Žlebčík, nese nový obraz, přikrytý plachetkou. Zprava zašovský farář P. Josef Arnošt.)

P. Arnošt: Vítám vás, milý bratře. Hořím zvědavostí, jaký to dar nesete našemu kostelu.

P. Žlebčík: Důstojnosti, od chlapeckých let jsem si přál, aby patronka mé rodné farnosti byla vymalována důstojnou a uměleckou formou. Musím říci, že mistr Šichan mě nezklamal. Hleďtě!
(Postaví zahalený obraz na stojan a roušku sejme.)

P. Arnošt: Och! Jak líbezné a něžné!
(Odstoupí dva kroky vzad.)
(Obrátí se k P. Žlebčíkovi, uchopí jeho pravici oběma rukama.)

- Bratře, jsem ti nesmírně zavázán. Tento obraz bude nadále zdobit hlavní oltář. Co s tím starým? Jen tak ho vyhodit by byla jistě svatokrádež - už kvůli těm generacím poutníků před námi. Pověsíme jej na boční stěnu presbytáře.
(Bere obraz Inspirinovi z rukou a opírá jej o nohy nosítek s kostelkem. Znovu se staví před nový obraz. Jaká krása. Spolu s P. Žlebčíkem se uklánějí novému obrazu a oba odcházejí - třeba vlevo…)

Inspirin: A takto vyzdobený kostel znali poutníci až do roku 1956. Možná, že i mezi vámi se najdou pamětníci tohoto uspořádání.
Pak přišla doba zlá, doba srpu, kladiva a rudých transparentů. Jen málo umělců mi tehdy bylo ochotno otevřít své srdce a svou mysl. Po atelierech a uměleckých dílnách začali rejdit skřeti socialistického realismu a svým smrdutým dechem zatemňovali mysl všem, kdo si je do svého srdce vpustili. Jedna dobrá duše se však skřetům ubránila.
(Vchází malířka Bognerová v bílém plášti s paletou a štětcem, naproti P. Boháč.)

P. Boháč: Rád vás vidím, slečno. Vážím si Vaší ochoty zhotovit kopii našeho starobylého obrazu.
(Podají si ruce na pozdrav. Přistoupí spolu k obrazu opřenému o nosítka. Každý z jedné strany. Boháč pokračuje:)

Boháč: Ozvali se mi odborníci z Prahy. Nějaký malíř Jaroslav Alt, prý je asistentem profesora Slánského na pražské akademii, chce obraz restaurovat. Prý je to přemalba něčeho staršího. Tak se, prosím, chopte díla, ať se nám zachová původní vzhled našeho poutního obrazu.

Bognerová: Ráda, pane faráři. Pro mě je to zajímavá práce, bude mi užitečná i při studiu.

Boháč: Hlavně, ať vám škola dobře dopadne. Však Panna Maria vám u zkoušek vyprosí světlo Ducha sv. a anděl Inspirin také zaúřaduje! Nemějte strach.
(Oba odcházejí. Do popředí vystupuje Inspirin a znovu se ujímá slova.)

Inspirin: Slečna Bognerová se dala pilně do práce, a tak v r. 1953 se stal majetkem zašovského chrámu další v pořadí už 3. obraz. Náš příběh začíná být docela slušně zapletený. Proto si ve stručnosti zopakujme, jak ty naše obrazy vznikaly.
(Postaví se na levý bok v popředí a gesty uvádí příchozí. Zprava vstupují jednotlivé postavy a každá nese svůj obraz.)

Inspirin: Nejstarší dílo vytvořil pražský Mistr Jiří od sv. Jiří
(Zprava vstoupí Mistr Jiří a nese obraz.)

Inspirin: V průběhu staletí si zbožní zašovjané svépomocí obraz opravují, až je jeho vzhled podstatně změněn.
(Zprava vstoupí Petr a nese obraz. Přistoupí K mistru Jiřímu a překryje jeho obraz svojí verzí. Odejde ze scény.)

Inspirin: V polovině 19. století namaluje nový obraz brněnský malíř Šichan.
(Zprava vstoupí Mistr Šichan a nese obraz. Postaví se vedle Mistra Jiřího.)

Inspirin: Před půl stoletím v r. 1953 zhotovila kopii starého obrazu slečna Marie Bognerová, studentka Akademie múzických umění v Praze.
(Zprava vstoupí Bognerová a nese obraz. Postaví se vedle Šichana.)

Inspirin: A blíží se rozuzlení našeho příběhu:
(Zprava vstoupí P. Boháč následován malířem Altem. Oba přistoupí k obrazu Mistra Jiřího.)

Boháč: Mistře, není mi z toho dobře u srdce. Dávat takový obraz z rukou… Církevní umění dnes málokoho zajímá.

Alt: Nebojte se, pane faráři! Obraz je pojištěn na dvacet tisíc korun. A soudruzi v Praze na akademii budou opatrní.

Boháč: Bůh vás provázej! Už aby byl obraz nazpět.

Alt: Opravdu se nemusíte bát. My v Praze jsme rádi, že můžeme posloužit pracujícímu lidu Valašska.
(Odchází s obrazem ze scény. Mistr Jiří zůstává s prázdýma rukama. Boháč jde k němu a pokračuje ve výkladu.)

Boháč: Od února 1955 jsem trnul, jak celá akce dopadne. Matka Boží a jistě i anděl Inspirin obraz dobře pohlídali. Konečně v listopadeu 1956 se obraz zase vrátil do svého domova.
(Vchází malíř Alt a nese vítězoslavně obraz překrytý rouškou.)

Alt: Čest prácí! Pane faráři, tak vám obraz neseme celí unešení. Ani nevíte, co jste v kostele měli za vzácnost. Teď to uvidíte!
(Vloží obraz do rukou mistru Jiřímu a sejme roušku.)

Boháč: No to je krása! Neuvěřitelné. Tedy práce se zdařila… Mistře ani nevím jak se vám odvděčit?

Alt: Nám vděčný být nemusíte. Pracujícímu lidu naší lidovědemokratické republiky poděkujte. A z kazatelny farníkům vysvětlete, že jedině naše strana a vláda se dokáže dobře postarat o kulturní dědictví národa!
(Podají si ruce a Alt odchází.)

Inspirin: Nenechejte se zmást líbivými řečičkami. Obraz byl sice obnoven, ale jaké trápení přichystali soudruzi panu faráři, když chtěl opravit kostel…! O tom si můžeme povědět třeba příště.
(Odstoupí opět stranou a pokračuje.)

Inspirin: A to je konec naší historie. P. Boháč vrátil obnovený obraz na jeho čestné místo nad oltářem…
(Boháč vede mistra Jiřího i s obrazem doprostřed scény.)

Kopii slečny Bognerové zavěsil do sakristie…
(Boháč odvádí slečnu vpravo.)

A obraz darovaný rodákem Žlebčíkem dnes zdobí farní kancelář.
(Boháč odvádí Šichana vlevo.)

Inspirin: Těšilo mě, milí poutnící, že jste se se mnou porozhlédli staletími. Važte si krásných děl, která zdobí Váš kostel. Ti dávní umělci se mnou nechali inspirovat, poněvadž nezavírali srdce vanutí Ducha.
Ikdyž možná většina z vás není umělecky nadána, pamatujte že krásný může být nejen obraz, nejen socha či hudební skladba, ale také úsměv nebo pohlazení. A k tomu máme nadání všichni!

Dodatek

– napsal P. Vojtěch Daněk
– hrála se na farní zahradě na hl. pouť v r. 2005


Zpět na začátek stránky