wz

úvodí stránka
novinky
murphyho zákony
fotogalerie
život včel
včelí produkty
čsv
odkazy
slovníček
materiály

WEBMASTER

Obydlí včel

Podle hieroglyfických záznamů vy­nalezli zřejmě první trvalá obydlí včel - úly - staří Egypťané ve 4. ti­síciletí před Kristem. Byly to hliněné válcovité nádoby, ze kterých včelařili velmi (z našeho hlediska) pokrokově, neboť s nimi již kočovali. Převáželi je na lodích po Nilu směrem od rovníku na sever a jak po obou březích postupně na zavlažované půdě rozkvétaly medonosné rostliny, měly včely zajištěnu snůš­ku. Ve velkých městech blízko ústí Nilu pak med Egypťané prodávali.

A kupodivu - tento typ jimi vynaleze­ných úlů používali i staří Řekové o 3 tisíce let později, což už víme z vykopávek těchto úlů; dokonce je nalezneme i v některých lokalitách kolem Středozemního moře funkční i dnes. Byly to úly z našeho pohledu ležany, v přední části bylo česno, zadní strana byla uzavřena vyjímatelnou ,poklicí“, kudy se vyřezávaly medné plásty.

Staří Římané vynalezli už mnohem širší paletu úlů. Některé si ve formě vý­klenků zabudovávali přímo do zdí bu­dov, přístupné pak mohly být buď pouze zepředu, kde bylo i česno, nebo byl ve zdi ponechán prostor tak, aby mohl být zakryt z obou stran, takže včely vyletovaly česnem ven a obsluhovány byly z místnosti uvnitř domu. Tyto úly byly ale už tehdy kritizovány jako příliš studené a pro život včel málo vhodné a „nedalo se s nimi hýbat“, jak uváděl Columella ve svém díle „De rustica“ v 1. století před Kristem. I když i s těmito úly se‚ ještě dnes můžeme setkat.

Dalším vynálezem starých Římanů byl úl ze stonků fenyklu, velmi rozšířený a oblíbený. Trochu připomíná náš sla­měný úl, ovšem fenykl je ve Středomří mohutná až dva metry vysoká rostlina s několikacentimetrovými širokými stvoly. Úly vyrobené z nich nebo ze slámy byly uvnitř vymazávány hlínou s přídavkem kravinců a včelám se v nich dařilo velmi dobře. Navíc je bylo možno přemísťovat. Nejvíce ceněné byly tehdy úly vyráběné z korku (korkové duby i dnes najdeme v tamní krajině). Varo ovšem popisuje i cylindrické úly z pálené hlíny, ale necení si jich, neboť se v lé­tě přehřívají a v zimě promrzají.

V našich zemích, kde byla hojnost l­sů, byly první úly více napodobeninami přirozených příbytků včel. V rašeliništích bylo vykopáno více úlů - špalků, tj. čás­tí stromů s dutinou, ve kterých se včela­řilo jako ve stojanech (česno bylo ve spodní části úlu, přístup pro včelaře otvo­rem vyřezaným ve svislé části kmene) - byl to typ pozdějších klátů. V těch se ale včelařilo jako v ležanech. Od 10. stole­tí máme i v našich zemích záznamy o včelařích, hlavně o dávkách, které ze své činnosti odváděli, a to hlavně kláš­terům. Proto víme, že ne všichni včela­ři tehdy včelařili v úlech - tzv. brtníci pouze vyhledávali včelstva ve stromech, které si značili a v nich pak včelařili tak, že odsud v příslušné době vyřezávali asi polovinu plástů. Matka z nich buď unik­la, nebo se jí to nepodařilo a včely si na zbylém plodu vychovaly novou. Tak včelstvo přežívalo, včelař platil daň a byl proti krádežím chráněn velmi vysoký­mi tresty (např. useknutím zlodějovy ru­ky atd.). Všechny popsané typy úlů by­ly ovšem nerozběrné, včelař nevěděl mnoho o tom, co se uvnitř úlu děje, i když - podle tradic praxe dělal mnohá opatření správně. Např. včelaři „domácí“, tzv. včelníci, včelařili v klátech, při svém obydlí tak, že každý rok na jaře před ve­likonocemi zlikvidovali polovinu včel­stev, vybrali z nich med, úl vyčistili a usa­dili do něj v létě roj (čímž se bránili cho­robám, obnovovali matky), ale blíže do ruchu uvnitř úlu nahlédnout nemohli.


Historie vývoje úlu

Nejstarší doklady o chovu včel v úlech pocházejí z Egypta. 4 000 let před naším letopočtem zde lidé chovali včely v hliněných ležanech válcovitého tvaru. V Evropě je historicky doloženo lesní včelaření. Med byl vybírán divoce žijícím včelstvům v dutinách stromů - brtích. Od pravěku prošlo brtnictví postupným vývojem. Při odběru medných plástů již nebyla včelstva ničena. Včelaři pracovali s řadou pomůcek, používali dýmáky i kukly, sami připravovali vhodné dutiny (brti), poznávali život včel. Důležitým mezníkem vývoje bylo přenesení části dutého kmene stromu se včelami do blízkosti obydlí včelaře. Napodobením takového přírodního útulku včelstva vznikly špalkové úly - Stojany a ležany. Jejich počet na našem území vzrůstal a v 15. a 16. stol. pravděpodobně již překročil množství lesních brtí.

Z této doby jsou také doloženy první bedněné úly a košnice u nás. Jednalo se převážně o úly nedělitelné s nepohyblivým dílem, zpevněným pomocí křížů nebo dřevěných hůlek.

V druhé polovině 18. století vznikly ve Francii úly dělitelné, složené z jednotlivých truhlíků. I když byly navíc kryty celistvým dřevěným pláštěm, umožnily lepší práci se včelstvem a úpravu prostoru podle aktuální potřeby. Tento systém se rychle šířil Evropou. U nás tuto myšlenku převzal, doplnil a propagoval Josef Antonín Janiš.

Dalším pokrokem bylo sestrojení samostatného rámku (P.I.Prokopovič 1813 - 1814). V našich zemích Jan Wunder a ve Slezsku Jan Dzierzon použili ve 40. letech 19. stol. pohyblivou horní loučku, na které byl upevněn plást. Z jejich řešení vyšel August Berlepesch a r. 1855 znovu sestrojil rámek pro plást, který se v této podobě rozšířil. P.I. Prokopovičovi náleží také prvenství v konstrukci mateří mřížky.

Na práci J.A. Janiše navázal po padesáti letech u nás Jan Nepomuk Oettl svou soustavou nástavkových úlů ze slámy s pohyblivými loučkami a celými rámky. Navzdory všem novotám setrvávala však většina našich včelařů u tradičních Špalkových úlů eventuálně přecházela postupně na nedělitelné, zadem přístupné úly novějšího provedení (Wunderův úl, moravský spolkový, Dzierzonův atd.). Mezitím v Americe v r. 1851 vystoupil Lorain Lorenzo Langstroth s nástavkovým úlem vlastní konstrukce, kterým udal směr pozdějšímu vývoji úlů v řadě zemí světa. K nám se dostaly tyto myšlenky o “amerikánech“ ke konci 19. stol.. tedy 100 let po Janišovi. Výsledkem diskusí, které vyvolaly, bylo schválení jednotné rámkové míry 39 x 24 cm na sjezdu včelařů v Brně r. 1904.

Významnými vynálezy, které podpořily šíření úlů s pohyblivým dílem, bylo sestavení lisu na mezistěny (Johannes Mehring 1857) a medometu (František Hruška 1865).

V průběhu druhé poloviny 19. stol. a začátkem 20. stol. u nás převládly nedělitelné, zadem přístupné úly s pohyblivým dílem, které se lišily v detailech provedení, rozměrech rámků a názvech (moravský stojan, chrudimský úl, uhříněvský úl, český stojan, slezský stojan, budečský úl atd.). Některé z nich byly důmyslně přizpůsobeny konkrétním krajovým podmínkám, pro maximální využití snůšky medu. Např. úl Bucharův, předchůdce úlu uhříněvského, umožňoval díky polorámkům nad plodištěm odběr řepkového medu a získal si mezi včelaři oblibu. Nedělitelný, zadem přístupný úl se stal symbolem středoevropského včelařství.

Snahy prosadit úly dělitelné, horem přístupné, narážely na nezájem včelařů. Po letech sporů vedl, ke kompromisnímu řešení - úlům přístupným zadem i vrchem (Švarcův Budečák, Pražan, Gerstung, Univerzál ap.). Kompromisem skončily i snahy o změnu míry rámku a vedle dosavadní 39 x 24 cm se začaly vyrábět úly na míru 39 x 30 cm (Univerzál 11, Škvařilův úl) s použitím nízkých rámků v medníku.

Podle zjištění Zemského ústředí včelařských spolků v Čechách z r:1934 včelařili jeho členové celkem ve 109 různých typech úlů. Průzkum z roku 1946 uvádí toto rozdělení používaných úlů:
nedělitelné, přístupné zadem 71,6% dělitelné, přístupné vrchem 6,4% úly přechodných soustav 22%

Výroba starších typů zanikla, ale poměr užívaných úlů se v terénu měnil velmi pomalu. Spory o jejich nejvhodnější provedení nebyly ukončeny a znovu se oživily se snahou o normalizaci včelařských pomůcek.

V r. 1959 byla přijata komisí pod vedením Prof. Boleslava Tomšíka jednotná míra rámků 37 x 30 cm. Na jejím základě byl zkonstruován a v r. 1960 schválen Jednotný úl (Čechoslovák). Rámek 39 x 24 cm byl podroben kritice, ale ponechán mezi včelaři na dožití. K spontánnímu přechodu na nový jednotný rámek a úl ovšem nedošlo. Měl nahradit v českých zemích nejrozšířenější rozměr 39 x 24 cm a na Slovensku 42 x 27,5 cm. Než překládat včelstva do nového úlů a měnit přitom oba základní rozměry rámků, včelaři raději zůstávali u svého zavedeného zařízení. Tak Čechoslovák namísto sjednocení rozšířil sortiment o další rozměr a přiřadil se ke stávajícím typům. Jeho zastoupení mezi jinými druhy úlů u nás mírně stoupá, včelaři si jej cení pro velikost a uspořádání plástové plochy a solidní konstrukci. Nelze ovšem předpokládat jeho masové rozšíření, je vhodný především pro dvouprostorový způsob včelaření.

Do vývoje úlů zasáhlo také budování včelařských podniků (r. 1948-1989). Pro ně byly po r. 1948 vyráběny úly typu Pětiletka a Lesan, určené pro stabilní včelnice a později zejména Tachovský nástavkový úl pro velkoprovozní způsob ošetřování včelstev a kočování za snůškou. Tachovský úl, stejně jako Čechoslovák se vyráběly s určitou úpravou do 80-tých let.

V posledních zhruba 20 letech začali někteří naši včelaři ověřovat použití nízkonástavkových úlů. Liší se rozměry rámků i stupněm uteplení stěn. Spojuje je snaha nahradit manipulaci s jednotlivými rámky prací s celými nástavky a chovat volně rozvinutá včelstva, bez omezování plodování matky mateří mřížkou. Své stoupence mají např. úlové systémy Optimal a Slezan i v dnešní době.

Důležitým mezníkem ve vývoji a výrobě úlů v ČR byl rok 1985. Z iniciativy racionalizační komise ÚV ČSV byla zastavena výroba úlů typu Budečák a Moravský univerzál. Ve výrobě zůstaly nadále Tachovský úl a Čechoslovák, které prošly podstatnými úpravami a nově přišel na trh Tenkostěnný nástavkový úl. Všechny tři současně vyráběné úly mají odnímatelné dno s 10 cm vysokým podmetem a spodním větráním.


Úly přístupné zadem

Ke stavbě úlů s pohyblivými plásty v rámcích bylo vhodnější dřevo. Pro chov včel si mnoho včelařů zkonstruovalo vlastní typy úlů. V řadě dnešních provozů se používají úly přístupné zadem. Bylo by zbytečné vyjmenovat všechny typy úlů, zejména když již nejsou podle údajů speciálních obchodů, a to zvláště začátečníky, požadovány.

Příčná (teplá) stavba. V tomto případě jsou rámky umístěny rovnoběžně s čelní stěnou úlu, ve které je česno. Jednotlivé rámky musíme při jednoduchém provedení vytahovat jeden po druhém kleštěmi. Ještě to jde, pokud prohlížíme zadní 3 až 4 rámky. Čím více se blížíme česnu, tím je práce komplikovanější. Ještě těžší, nepohodlnější a časově náročnější je potom vracení rámků. Nezřídka se při takovém větším zásahu ztratí matka nebo ji rozmáčkneme na stěně úlu. Určité ulehčení práce přinesla konstrukce vysouvacího zařízení. Rámky jsou v tomto případě zavěšeny na kovových kolejničkách a celé dílo se vysune do zezadu přivěšené bedny. S rámky se potom manipuluje shora. Takové zařízení ale vyžaduje určitou údržbu. Přestane být např. funkční, jestliže včely zastaví mezeru mezi horními loučkami rámků a stropem úlu.

Podélná (studená) stavba. Při tomto provedení stojí rámky kolmo na česnovou stěnu. Rámky zde mohou být vytahovány jednotlivě nezávisle na sobě. Protože však mezera mezi jednotlivými plásty je 10 mm, vytáhneme první postranní plást z úlu, další potom pootočíme, jako bychom listovali v knize a posuneme stranou. Podle toho si tento úl vysloužil pojmenování "listovák". Proti systému úlů přístupných zadem s příčným uspořádáním plástů bez vysouvacího zařízení znamenal tento typ zřetelný pokrok; brzy se ale ukázalo, že při zatmelení, zastavění a při poměrně značné délce rámku (až 37cm) není vytahování rámků tak jednoduché, jak se zpočátku předpokládalo. Hodně se přitom mačkaly včely. Kromě toho včelařův dech dráždil včely v uličkách mezi plásty, neboť manipulace se včelstvy se odehrávala ve výši očí.

Společné znaky obou uvedených typů úlů. Až na několik málo výjimek jsou úly přístupné zadem (s příčným nebo podélným postavením rámků) rozděleny na plodiště a medník. Tyto prostory jsou odděleny mateří mřížkou, která bývá někdy zabudována natrvalo. Počet rámků podřízený prostoru je 10 až 15. Prostor je uzavírán okénkem, které u listováku slouží díky své konstrukci i jako stavební rámek. V medníku se místo skleněných tabulek používá husté drátěné pletivo. Okénkem můžeme pozorovat včely v uličkách mezi plásty nebo na posledním plástu.

Krmení je možné pomocí vestavěného bočního krmítka nebo krmítka zavěšeného na okénko. Výhodou je, že můžeme postavit dva nebo tři úly na sebe; potřeba místa je proto malá. Hodí se do včelínů nebo na kočovné včelnice. Při práci s tímto typem úlu se nemusí vynakládat mnoho síly. Stačí pouze tolik, kolik je nezbytné k vytažení a opětovnému zavěšení rámku. To ocení zejména ženy a starší nebo tělesně postižení včelaři, zvláště když je při vhodném uspořádání úlů možno ve včelách pracovat vsedě.


Úly přísatupné horem

Zatímco v Evropě se po vynálezu rozběrného díla rozšířily úly přístupné zadem, v Americe tomu bylo poněkud jinak. V polovině 19. století zhotovil pastor Langstroth první horem přístupný úl s rozběrným dílem a objevil mezeru mezi rámky a stěnou úlu, kterou včely nazastaví. Z Ameriky nastoupily úly přístupné horem svoji vítěznou cestu do světa a v posledních letech nacházejí stále více vyznavačů i u nás. Příčina by mohla být mj. i v tom, že v chovu včel začínají i u nás hrát úlohu ekonomické faktory.

Typickým, po dlouhou dobu používaným úlem přístupným horem byl úl Zanderův, který sestrojil Prof. Zander v Erlangenu ve dvacátých letech. Bylo v něm 10 nebo 9 podélně uspořádaných plástů, přičemž dolní část měla pevné dno. Stejná konstrukce se ještě dnes používá u několika typů truhlíkových (nástavkových úlů).

Princip úlu přístupného horem našel plné uplatnění tehdy, když bylo odděleno pevné dno a jako volný, pohyblivý díl umožnilo vzájemnou záměnu nástavků. Tak byl vlastně vytvořen nástavkový úl dnešního typu, který si v různém provedení našel cestu k mnoha včelařům.


Nástavkový úl

Moderní nástavkové úly mají řadu dobrých vlastností, které využívají ekonomicky myslící a racionálně pracující včelaři. Jsou to zejména:
- jednoduchá, včelstvu přizpůsobená konstrukce,
- bezproblémové ošetřování včelstev,
- kočovná předsíňka (stěna) nebo vysoký podmet
- volné rozestavení bez dodatečných ochranných zařízení
- jednoduchá a rychlá přeprava.

Konstrukce je jednoduchá a přizpůsobená potřebám včelstva. Na prvním místě je nutno jmenovat dostatečně velký prostor. Je-li v nástavku 10 až 12 rámků orientovaných podélně, může být při délce rámku 42 cm dosaženo kulového tvaru i na šířku. Dlouhodobá pozorování potvrdila, že zimní chomáč se vytváří převážně uprostřed nástavku na šířku 4-5 plástů. Včelstvo má na jaře po obou stranách dostatek prostoru k roztažení. Úl, který by měl včelám vyhovovat, musí mít i dobře izolované stěny. Používání dřeva jako materiálu na stavbu úlů se za mnoho let tisíckrát osvědčilo. Stěny úlu izolované pěnovými polymery mají právě na jaře při nastupujícím rozvoji tu výhodu, že nedovolují, aby při proměnlivém počasí a velikých teplotních rozdílech teplo unikalo příliš rychle. Včelstvo se v takových úlech stahuje do zimního hroznu podstatně později. V dobře izolovaném úlu vystaveném za horkých letních měsíců na přímém slunci nevylehávají včely před česny tak jako ve stejně umístěných neizolovaných dřevěných úlech. Nesmíme ale zamlčet nevýhodu izolačních látek. Ty jsou většinou neprodyšné, takže vzniká větší množství kondenzované vody než v úle dřevěném. K vyřešení tohoto problému stačí přes celý nástavek široké, 2-3 cm vysoké česno, které umožňuje intenzivní výměnu vzduchu s okolím.

Dobře izolované víko brání tomu, aby unikalo vzhůru stoupající teplo. Můžeme vycházet z toho, že víko nástavkového úlu musí být nejteplejším místem. O jednoduché konstrukci lze hovořit, má-li nástavkový úl co nejméně jednotlivých částí. Pro jedno včelstvo potřebujeme:
1 dno,
3 až 4 nástavky s plásty,
1 víko,
1 krmítko,
1 vložku do česna proti myším,
1 fólii na zakrytí.

Práce se včelstvem se od zadem přístupných úlů liší v úlech přístupných shora, a tedy i v nástavkových úlech tím, že se plásty vytahují nahoru. To má tu výhodu, že pro vytažení rámku musíme překonat pouze vzdálenost rovnou jeho výšce. Po vytáhnutí můžeme plást při správném uchopení prohlédnout a ohodnotit nad úplně otevřeným nástavkem a včelím sezením. Odpadající včely, eventuálně i matka, spadnou beze ztrát do včelstva.

V nástavkovém úlu se nejlépe osvědčily Hoffmannovy rámky. Zvětšením šířky bočních lišt v jejich horní třetině na 35 až 37 mm je nejen dodržena potřebná vzdálenost plástů, ale zabrání se i vzájemnému posunutí plástů při převážení včel. Zachrání to mnoho včel. Stykovou plochu bočních lišt rámků v délce 5 až 7cm včely vzájemně stmelí propolisem; to platí i pro ouška rámků v místě zavěšení. Při vytahování rámku ze středu včelstva, kde je zatmelení největší, musíme zatmelení překonat. To je někdy velmi obtížné. Práci si ulehčíme tím, že nejdříve vytáhneme krajní rámek, další postupně odpáčíme rozpěrákem nebo šroubovákem a teprve potom vytáhneme. K této manipulaci potřebujeme v nástavku místo, takže vytažený rámek musíme někam odložit.

Volné rozestavení úlů. Nástavkové úly nemůžeme stavět na sebe, protože jsou přístupné shora. Postavení v jedné řadě je výhodné na louce v zahradě, ale i v lese. Vyžaduje sice více místa než umístění úlů v budově nebo pod přístřeškem, není ale tak finančně náročné. Nezbytné jsou nanejvýš dva dřevěné trámky, nebo palety.

Paletu konstruujeme tak, že leták není pevně připojen na dno úlu, ale je součástí palety. Paleta je tak velká, že se na ni dají umístit dva úly a je asi 15 až 20cm vysoko nad zemí. Leták a malá výška zajišťují, že ani při větrném počasí nebude vzduch protahovat pod úly. V úlu se dvěma nebo třemi nástavky můžeme pohodlně pracovat ve stoje. Ustavení palety není obtížné v zahradě nebo na kočovném stanovišti ani na mírně nerovném terénu. Podložením rohu palety kamenem nebo kouskem dřeva získáme pro úl pevnou, vodorovnou nebo mírně dopředu nakloněnou rovinu.

Dostatek místa umožňuje optimální rozestavění úlů. Při dvou úlech na jedné paletě necháme mezi další skupinou tolik místa, abychom každé včelstvo mohli ošetřovat ze tří stran. Včelaři to poskytuje mnoho volnosti pohybu a usnadňuje mu to práci. Pokud se musí věnovat dolním nástavkům, může horní postavit na sousední úl. Pokud budou rámky svisle, může se nástavek postavit i do trávy. Při volném postavení úlů máme na rozdíl od umístění úlů v budovách při práci se včelami vždy rovnoměrné osvětlení. Vylétající včely překážejí méně, protože mohou létat na všechny strany. Mohu potvrdit, že je i méně žihadel. Při mírně deštivém počasí musíme při prohlídce a ošetřování včel pracovat rychleji než ve včelíně. Při trvalém dešti nesmíme otevírat úly ani ve včelíně. Většina létavek je doma a úměrně tomu roste počet žihadel, která jsme dostali. Nástavkové úly, které mají stát volně po celý rok venku, musí být úměrně tomu vybaveny. Charakteristickým znakem je víko s odnímatelným plechovým krytem. Nátěr sice nezvyšuje odolnost dřeva natrvalo, ale v každém případě ji prodlužuje. Při stavbě úlu musíme myslet i na to, aby ke spojování dílů použité lepidlo odolávalo vlivům počasí. Úly stále volně postavené nemají tak dlouhou životnost, jako úly ve včelíně. U dřeva a izolačních materiálů můžeme počítat s životností 10 let. Potom musíme úly přinejmenším opravit. Transport se nejlépe podaří tehdy, pokud proběhne včetně ustavení úlů co nejrychleji. Nástavkové úly musí být připraveny po několika málo opatřeních. Vzájemná soudržnost nástavků, dna a víka není asi na stálém stanovišti nejdůležitější, během transportu je to ale v každém případě nezbytné. Je neštěstím, když při přesunu padají osazané úly, nebo se nástavky posunují. Nejlepších výsledků dosáhneme při použití popruhů, které ovšem musí být ale bezvadné. Jejich nasazení může být časově náročné, zejména u včelstev ve třech a více nástavcích rozestavených těsně vedle sebe. Pevné popruhy umožňují spolehlivé spojení nástavků i bez použití drážky ve stykové ploše mezi nástavky. Soudržnosti úlu pomáhá i stmelení propolisem včelami. Kování, spojující jednotlivé nástavky, se neosvědčilo.

Česnové zástrčky nebo klapky musí být tak těsné, aby jimi včely neprolezly. Obsluha zástrček musí být jednoduchá. Nejlépe se osvědčily klíny, které jsou jako samostatné díly a nejsou připevněny na úlové dno. Mají tu výhodu, že po otevření česna je můžeme uklidit. Svévolné týrání včel uzavřením úlů je znemožněno, protože jiným způsobem se česno snadno uzavřít nedá.

Měli bychom se zmínit i o nevýhodách nástavkových úlů. Protože je otevíráme shora, nemůžeme je přinejmenším během letních měsíců stavět na sebe. Zvýšené požadavky na potřebnou plochu kladou proto tyto úly při volném rozestavení i ve včelíně. Při prohlížení spodních nástavků se musí odstavit horní; zvednutí a přemístění nástavku, který má hmotnost 15 až 25 kg a nedá se pořádně uchopit, vyžaduje přiměřeně silné a klidné ruce. Tělesně postižení, starší včelaři nebo i ženy mají při této činnosti určité potíže. Sklopné zařízení a odlehčená konstrukce práci usnadňují.


Současný stav úlové otázky a metodiky včelaření v ČR

Historický vývoj nás poučuje o tom, že včelaři jsou do značné míry konzervativní. Pokud zavedení nových pomůcek, technologií, způsobu ošetřování včelstev nebylo podmíněno ekonomickým tlakem, prosazovaly se do praxe jen zvolna. Vliv tradičního středoevropského včelařství 2. pol. 19. stol. je stále patrný zejména v používaných úlech a k nim přizpůsobených metodách včelařství. I když oficiální statistiky neexistují, lze odhadnout, že určitě méně než jedna třetina včelstev v ČR je chována v moderních nástavkových úlech. Zbývající dvě třetiny včelstev žijí převážně v zadovácích typu Budečák a kombinovaných úlech typu Univerzál. Jen mizivá část je chována ještě ve starých “almárkách“, Gerstungcích a podobných typech. Chov včelstev v úlech s dílem nerozběrným nepřipouštějí veterinární předpisy.

Není možné tvrdit, že zavedení nástavkových úlů je samospasitelné a přeložením včelstva z Budečáku do Tachováku končí veškeré problémy. Přechod na nástavkové včelaření si vyžaduje především změnu v myšlení chovatele a oproštění se od tradičních návyků. Úly zadem přístupné mohou mít své opodstatnění tam, kde z důvodů ekonomických je nutno umístit více včelstev v omezeném prostoru (kočovné vozy, včelíny). Znamená to ale podstatně větší spotřebu práce a času na ošetřování těchto včelstev a je na včelaři, aby zvážil, co je v jeho podmínkách výhodnější. Z hlediska celosvětového se uvádí, že asi 70% včelstev je chováno v nástavkových úlech. Dokonce se uvádí, že vyprodukují 90% medu na světě. Tato čísla by nás měla vést k zamyšlení nad současným stavem u nás doma.

Základní rozměry nástavků jsou následující:
1. Délka horní loučky rámku míry 39 je 417 ± 1 mm.
2. Čtvercový nástavek pro šířku rámku 39 má
- vnitřní světlost 405 mm
- tloušťku vnitřního deštění 9 mm
- délku závěsu rámků (tj. světlost rámu) 423 mm
- tloušťku rámu 21 mm
- celkovou sílu stěny 40 ± 2 mm
- světlost zámku nástavku 465 mm
(405 + 2 x 9 + 2 x 21)
- odfrézování horní polodrážky 2 mm po obvodu, případně se sražením hrany (na rámu nástavku)
- výšku zámku 10 mm
- mezeru mezi spodní loučkou rámku v horním nástavku a horní loučkou rámku ve spodním nástavku 10 mm.

Tímto způsobem bude možné zaručit použitelnost nástavků od různých výrobců a orientovat i domácí vlastní výrobu nástavků na stejné rozměry. Z uvedených čtvercových nástavků různých výšek lze sestavit úly pro klasické dvouprostorové včelaření, kombinovaný nástavkový způsob a nízkonástavkový způsob podle rozhodnutí chovatele.

Tradiční způsob ošetřování včelstev vychází z letitého středoevropského včelaření v zadovácích. Je založen na metodě převěšování plodových plástů, která byla u nás zaváděna počátkem tohoto století. Převěšování má podobný efekt jako přidávání nástavků u nástavkových úlů - uvolňuje místo pro rozvoj plodového tělesa. Při klasickém způsobu ošetřování včelstev v Budečácích či Univerzálech se včely po doplnění zimních zásob zúží na prostor, který obsedají a uteplí. Na jaře se zpravidla zúží ještě více; nasadí se podněcování. S nástupem rozvoje se včelstvu rozšiřuje prostor po jednotlivých plástech a mezistěnách. Následuje opakované převěšování zavíčkovaných plástů do medníku, nasazení nejrůznějších protirojových opatření a posléze odběr medu. Po překonání vrcholu rozvoje včelstvo pomalu začíná slábnout, ztrácí snůškovou aktivitu. Včelař odstraní medník, začne s doplňováním cukerných zásob do plodiště a připraví včelstvo k zazimováni. Popsaný způsob má celou řadu úzkých míst, která nejsou v souladu s biologií včelstva a nedovolují plně využít jeho potencionálních možností. Víme, že včelstvo citlivě reaguje na prostor, který má k dispozici. Zúžení prostoru v podletí vyžene přebytečné včely z úlu ven. Krmení do samotného plodiště způsobí nedostatek volných buněk pro výchovu plodu. Vůbec již nezbývá místo pro zásoby pylu. Včelstvo jde do zimy v malé síle a je třeba ho uteplit. Příliš teplé zimování podporuje rozvoj nosematózy. Navíc silně uteplené včelstvo většinou déle ploduje, což je nepříznivé např. s ohledem na tlumení varroázy. Jarní podněcování pro tak oslabené včelstvo pak představuje obrovskou zátěž a vede často k propuknutí nosematózy. Někdy rozhodují doslova dny. zda se takové včelstvo se stresem vyrovná, či zda se zhroutí. Pokud vše dohře dopadne, včelstvo sílí, většinou na úkor jarní květové snůšky a když přijde i snůška lesní, dá svému chovateli užitek.

Pochopení tohoto neradostného obrazu často používané včelařské zootechniky je důležitým stupněm na cestě k úspěšnému včelaření. Vyvarovat se zbytečných chyb a co nejvíce omezit vliv negativních faktoru na včelstvo je samozřejmě možné i ve zmíněných Budečácích a Univerzálech. Vyžaduje to ale určité úpravy úlů a zejména způsobu ošetřování včelstev. Mnohem jednodušší situaci má včelař vybavený vhodným nástavkovým úlem. Protože “úl není sice pro dosažení dobrých včelařských výsledků jediným činitelem, ale rozhodně je činitelem významným.“

O snůškových možnostech včelařského stanoviště nás informuje výnos špičkového včelstva. Měřítkem úspěšnosti práce včelaře je, do jaké míry se nám daří přiblížit k této špičce průměrný výnos včelstev stanoviště.


Nejrozšířenější úly ve světě a v Evropě

K nejstarším a nejrozšířenějším úlům na světě patří Langstrothův úl se svými modifikacemi. Vznikl v severní Americe před více jak sto lety se základní rámkovou mírou 45 x 23 cm s 10 rámky na studenou stavbu v nástavku, s oddělitelným dnem. V Americe se také rozšířil Dadantův úl s rámkovou mírou Quinbyho 47 x 31cm v plodišti a polorámky v mednících. V dalším vývoji se sjednotila postupně rámková šíře na 45 cm a používají se výšky rámků 5 3/8, 6 1/4, 9 1/8 a 11 1/4 palce (13,6; 15,9; 23,2; a 28,6 cm) s 8-12 rámky na studenou stavbu a oddělitelné dno. Otočením dna se mění výška česna na výšku 1 cm nebo 4,5 cm a současně i výška podmetu. Nejvíce se využívají nástavky s 10 rámky, výhradně se používají rámky Hoffmanova typu. V běžné praxi jsou nejvíce rozšířeny nástavky s výškou rámků 23 cm jako plodištní, tříčtvrteční s 16 cm rámky a mělké s 13,5 cm jako medníkové pro produkci vytáčeného medu i medu plástečkového. Pro produkci plástečkového medu v kazetách o velikosti cca 11 x 11 cm se používají nástavky o výšce cca 12 cm. Stěna úlu je jednoduchá o síle cca 1 palec. tj. 2,5 cm.

Ve Francii je nejrozšířenější modifikovaný Langstroth s oddělitelným dnem a 10 rámky 43 x 20 cm v nástavku na studenou stavbu. Rozšířená je také modifikace Dadantova úlu s plodištními rámky 42 x 27 cm a medníkovými polorámky 42 x 13,5 cm na studenou stavbu. Dadantovy úly se vyrábějí ve dvou modifikacích, s 10 nebo 12 rámky v nástavku. Medníkové polorámky slouží také k získávání plástečkového medu v kazetách o velikosti 105 x 130 mm.

Z uvedených příkladů je patrné, že nejvíce včelstev v sev. Americe, Francii a Rusku je umístěno v úlech typu Langstroth a jeho modifikacích. Je ještě mnoho dalších zemí, kde je situace obdobná. Z uvedených příkladů je také patrné, že v mnoha případech se snaží co nejvíce sjednotit šíři používaných rámků, půdorysy nástavků včetně jejich styčných ploch. Tato opatření podstatně snižují počet vyráběných částí úlů a zvyšují jejich využitelnost.


Požadavky na úl z hlediska racionálního včelaření

Včelaři se dívají na úl různě. Jedna skupina jeho důležitost přeceňuje, je pokládán za nejdůležitější součást včelaření - výnosu včelstva. Druhá skupina úlohu úlu silně podceňuje a tvrdí, že konstrukce a kvalita úlu výnos včelstva neovlivňuje. Skutečná pravda se nachází mezi těmito extrémy. Úl je obydlí včel, které musí poskytovat včelstvu prostor pro jeho žádoucí rozvoj, chránit včelstvo před nepřízní vnějšího prostředí a včelařům umožňovat usměrňování vývinu včelstev s nejmenšími nároky na pracovní čas. Konečným cílem použití vhodného úlu v souladu s metodou ošetřování včelstev je produkovat jednotku produkce (med, ostatní včelí produkty) s nejmenším množstvím vynaloženého pracovního času k ošetřování při přiměřené spotřebě ostatního materiálu např. cukru a krmení v průběhu celého roku.

Aby úl splňovat přísné požadavky racionálního ošetřování včelstev, musí vyhovovat mnoha hlediskům, která si dále podrobněji probereme.

Úl - popř. nástavek má být přístupný shora tak, aby bylo možno pohodlně vyjmout kterýkoliv rámek. Úl má být nástavkový, aby bylo možné dle potřeby úlový prostor rozšiřovat, snadno kontrolovat a využívat nástavkové metody ošetřování včelstev. Jen takový úl vyžaduje k účinnému ošetřování včelstev málo pracovního času v průběhu celého včelařského roku. Tvar úlového prostoru má vyhovovat potřebám včelstva. Tvar chumáče v zimě a plodového tělesa v jarních měsících by se měl blížit tvaru koule. Tomu odpovídá úlový prostor tvaru krychle nebo tvaru vyššího pro zimu a časné jaro, pro léto prostor asi dvakrát vyšší. V takovém prostoru má včelstvo možnost dle platných zákonitostí ukládat dostatek pylu a medu v blízkosti plodového tělesa. Úl pro chov silných včelstev tedy musí mít širší rámek. Výhodný je čtvercový půdorys úlového prostoru s možností jednoduché změny postavení rámků vůči česnu o 90°, to je změnou „stavby“. Zkušenost ukazuje, že šíře rámků 39 cm vyhovuje chovu silnějších včelstev, šíře rámků 42 cm pro chov silných včelstev. Výška úlového prostoru je dána použitím počtu nástavků a jejich výškou.

Důležité při nástavkovém systému včelaření je používání rámků s užšími spodními loučkami (rámek Hoffmanova typu). Včely u rámků s úzkou spodní loučkou dostavují dílo až k této loučce a tak při dodržení optimální mezinástavkové mezery se zmenší vzdálenost mezi dílem na minimum a plástová plocha v nástavkovém úlu je tak pro včely celistvější. Porovnání tradiční mezery mezi plodištěm a medníkem a správné mezinástavkové mezery je patrno ze schématu.

Rámky s užší spodní loučkou je nutné drátkovat vodorovně, asi jeden drát na 5 cm výšky rámku. Vrchní drát vedeme 1,5 - 2,5 cm pod horní loučkou, nejnižší 3 - 5 cm nad spodní loučkou. Při zatavování ponecháme mezi mezistěnou a spodní loučkou mezeru min. 2-3 mm.

Včelstvo v úle musí mít dostatek vzduchu. Včela má vzdušnicový systém dýchání a vyžaduje dostatek čerstvého vzduchu po celý rok. Úl musí mít velké česno (po celé šíři úlu o výšce 10-30 mm), u vyšších sestav doplněné očky v nástavcích. Ochrana proti myším v zimě se musí zajistit mřížkou - pletivem s oky o světlosti cca 6 x 6 mm až 7 x 7 mm. Podmet při převozu včelstev slouží jako únikový prostor a měl by mít výšku cca 10 cm. Obsazení podmetu je výbornou signalizací pro včasné rozšíření úlového prostoru při jeho rozšiřování v jarních měsících. V zimních měsících, kdy včelstvo neovládá česno a ventilaci, je nutné zajistit odvod vodních par prodyšným stropem a víkem, popřípadě očky v horních nástavcích.

Úl svou konstrukcí, pokud není speciálně určen pro jednoúčelové použití, by měl vyhovovat různým způsobům včelaření, umístění na včelnici, ve včelníku, kočování, popř. i umístění v kočovném voze. Při převozech, pro uzavření nebo otevření po převozu by se nemělo spotřebovat více času než 20-30 vteřin na úl. Pro zajištění spojitelnosti a fixace při převozu je možné používat nástavky s polodrážkami - falcy, nebo používat různé spínací a stahovací zařízení pro nástavky bez polodrážek.

Materiál použitý pro výrobu úlu musí vyhovovat hygienickým předpisům pro nepřímý styk s potravinami. To znamená, že ze stěn úlu a dalších částí se nesmí uvolňovat mechanické částice nebo látky, které by mohly přejít do medu v plástech. K výrobě úlů vyhovuje dřevo, hobra, sololit, vybrané šarže pěnového polystyrénu, sláma, orobinec, běžné fermežové, epoxidové-dvousložkové, latexové, akrilátové, olejové a syntetické nátěry s potravinářským atestem. Nevyhovují dřevotřísky, překližky, technopór, minerální vaty a všechny materiály, které zřejmě páchnou. Z nátěrů nevyhovují např. luxol a karbolineum.

Konstrukce a materiál úlu by měl umožňovat snadnou dezinfekci, jedno z hlavních preventivních opatření v boji proti nemocem, zejména nosematóze a nemocem včelího plodu. Ve včelařské praxi je nejvýhodnější použití dezinfekce plamenem. Úl svou konstrukcí musí umožňovat snadné provádění nařízených veterinárních zásahů v souvislosti s bojem proti varroáze. Řešení dna musí umožnit vložení podložky kryjící celé dno? Podložka musí být vyjmutelná v kterékoliv době bez vyrušení včelstva. Minimální výška podmetu pro tento účel má být 3 cm.

Stěna úlu musí pomáhat včelstvu v úle udržovat žádoucí mikroklima. Ovlivnění včelstva procesy průniků teplot přes stěnu do úlu a z úlu je jev složitý, v každém ročním období odlišný a dnes ještě ne zcela objasněný. Stěna by měla mít dostatečnou tepelnou izolaci, aby bylo zamezeno hlavně v jarním přechodném období zbytečným ztrátám tepla z úlového prostoru. Tento únik tepla musí včelstvo nahradit vyšší spotřebou glycidových zásob. Dobrá tepelná izolace je výhodná i v letních měsících, hlavně úlů včelnicového rozmístění, k ochraně úlů před přehříváním. Velice důležitá je tepelná kapacita úlových stěn. Vysoká tepelná kapacita není žádoucí, v takových úlech včelstvo musí vyrobit mnoho tepelné energie k vyhřátí úlového prostoru po uvolnění chumáče, například na jaře. Často pak dochází k opožděné reakci na vnější oteplení a tím i k opožděnému rozvoji. Tepelná kapacita se může zvětšit a tepelná izolace zmenšit, například kondenzací vodních par na stěnách a vsáknutím vody do těchto stěn při nevhodné ventilaci tak, jak se to často stávalo u úlu Moravský univerzál.


Základní principy nástavkového včelaření

Cílem včelaření v nástavkových úlech je racionalizace chovu včel směrem k silnějším a přirozeněji vedeným včelstvům, která nevyžadují tolik provozních zásad. Nástavkové úly umožňují přizpůsobovat velikost prostoru potřebám včelstva a snůšce. Vhodně volený prostor umožňuje do značné míry nahradit práci s jednotlivými rámky manipulací s celými nástavky.

Stanovenému cíli odpovídá úl tím více, čím nižší má rámek (až k úlům nízkonástavkovým), zatímco s rostoucí výškou plástu se metodika včelaření nutně blíží tradičnímu pojetí. Volbou určitého typu nástavkového úlu klade tedy současně hranici technologie, kterou budeme ve svém včelařském provozu používat.

Důležitou podmínkou úspěchu nástavkové metody je schopnost průměrně fyzicky zdatného pracovníka manipulovat s celými nástavky. Z toho logicky vyplývá, že čím jsou rámky vyšší, tím méně jich v nástavku může být. Čím méně plástů však nástavek obsahuje, tím větší význam má uteplení stěn. Z technologického hlediska (výroba a práce s nástavky) i vzhledem ke schopnosti včelstva přizpůsobit se danému prostoru je výhodný čtvercový půdorys úlu.


Rámky – rámková míra

Když se objevily rámky v dnešní podobě, byly vynalezeny mezistěny, které bylo v rámcích nutno upevnit. Slouží k tomu drátkování rámků. Vzdálenost rámků byla řešena pomocí různých mezerníků, které jsou i dnes nepostradatelným zařízením.

Na výrobu rámků se používají 8 až 10 mm tlusté lišty, široké podle provedení 20 až 25 mm. Dobře se zpracovávají lišty z lipového, olšového, topolového nebo smrkového dřeva bez suků. U větších rámkových měr jsou boční lišty z tvrdého, např. bukového dřeva. Rámek je pevný, nezdeformuje se po prvním použití a po důkladném očistění jej můžeme vícekrát znova zadrátovat a použít. Zachování vzdálenosti plástů je snadné; při odpovídajícím tvarováním bočních lišt podle Hoffmanna nemusíme používat mezerníky.

Před drátováním vyvrtáme, nebo prorazíme ve středu horní a dolní lišty otvory a protáhneme jimi drát z nerezavějícího materiálu ve vzdálenosti asi 6 až 7 cm. Aby se okraje mezistěny na koncích nevychylovaly, neměl by být drát od bočních lišt dále než 2 až 3 cm. Dráty potom napneme a oba konce připevníme. Dráty napínáme pouze tak, aby se neprohnuly lišty.

Kromě popsaného svislého drátování je možné i drátování vodorovné. Drát můžeme v tomto případě bezpochyby napnout silněji; stává se ale, že zavíčkované plásty s plodem a medem se při kočování rozlomí. Mezistěny se zatavují nejlépe elektrickým proudem. Trafo zapojené 6V připojované postupně na jednotlivé dráty vyvine dostatek tepla k tomu, aby se drát vtavil do mezistěny. Včasným odpojením kontaktu zabráníme tomu, aby se drát mezistěnou protavil až na druhou stranu. Abychom docílili toho, že včely vyplní rámek dílem po celé ploše, přiložíme spodní okraj mezistěny až na dolní lištu. Mezeru mezi horní lištou a mezistěnou zastaví včely dříve než mezeru u dolní lišty.

Postupem času vzniklo mnoho druhů a velikostí rámků. Bylo to dáno názory jednotlivých včelařů a v neposlední řadě i různými snůškovými podmínkami. Některé rámky se osvědčily, jiné se dnes nepoužívají.

Ze zahraničních rámků, které našly použití po aplikaci metody nástavkových úlů, je možno jmenovat Dadant (43,5 x 30 cm) a Langstroth (44,8 x 32,2 cm). Dnes se používají převážně pravoúhlé rámky větších rozměrů, protože se při přístupu shora snáze a lépe usazují. Při velmi vysokých mírách se v medníku nepoužívá stejně velký rámek, ale rámek poloviční výšky. Pokud umístíme tyto rámky do rozteče dvojnásobné šířky (např. 50 až 60 mm)' vybudují včely velmi tlustý plást. Do buněk s dvojnásobnou hloubkou nemůže matka klást vajíčka. Nemusíme proto používat mateří mřížku. Při dobré snůšce jsou tyto buňky naplněny výhradně medem. U větších provozů se rámky s dvojnásobnou šířkou kvůli dvojí rámkové míře již nepoužívají.


Jaký rámek zvolit?

Přijmeme-li podmínku, že nástavek má být čtvercový, je tím také dáno, kolik rámků o určené délce a tloušťce s přičtením mezerníku a manipulační mezery se do nástavku vejde.

Kdybychom se rozhodli zachovat výšku našich tradičních rámků, dostali bychom objemná úlová tělesa, která sice využívají výhodu oddělitelného dna, avšak nesplňují požadavek rozumné hmotnosti. Zachovat větší počet plástů ve čtvercovém nástavku za současného dodržení podmínky menší hmotnosti můžeme tedy jen cestou snížení výšky rámku.

Ve výrazně úzkém a vysokém prostoru s menším počtem plástů ploduje včelstvo prakticky od stěny ke stěně. Proto musí mít takové úly dohře uteplené stěny. Silné stěny jsou nutné také z hlediska stability úlu. Tento typ úlu je výhodný zejména pro slabší včelstva do zhoršených snůškových poměrů.

V úlech s větším počtem širších plástů (například 11 plástů 39 nebo 42 cm dlouhých) ploduje včelstvo bez omezení mřížkou také jen na 7 až 8 plástech v jednotlivých nástavcích. Kolem plodového tělesa se však ve zbývajících buňkách nachází plášť zásob medu a pylu. Tyto zásoby vykonávají funkci stabilizátoru teploty a usměrňují tak venkovní vlivy počasí. Navíc mají “psychologickou“ funkci - udržují plodování včelstva i při přerušení snůšky, aniž by včelař musel přistoupit ke krmení.

Pro život včelstva není vlastní rozměr rámku podstatný. Význam má pouze celková plocha plástů a její uspořádání, celistvost. Důležité jsou také určité konstrukční prvky rámku. Spodní loučky by měly být užší, maximálně 14 mm, protože včely lépe dostaví plásty, místy je protáhnou a vytvoří můstky ke spodnímu patru, což je příznivé pro pohyb včelstva na složené plástové ploše. Z téhož důvodu je žádoucí, aby mezera mezi rámky sousedních pater nebyla větší než 10 mm.

V poslední době se diskutuje také o vlastní tloušťce plástu (šířce horní a bočních louček). Mezi zkušenými praktiky nacházíme rámky až 30 mm silné, což s 10 mm mezerníkem dává rozteč mezi středy sousedních rámků až 40 mm. Pokusem se lze přesvědčit‘ že rozteč 38 mm je horní hranicí, kdy včely blok mezistěn vystavějí dokonale bez divočiny v uličkách. Rozteč 38 mm nacházíme v úlech Dadantových; Langstrothův úl počítá 37 mm Taher a Owens (1970) experimentálně zjistili, že roje nad 20 tisíc včel stavěly plásty 27 - 28 mm silné a roje slabší tenčí dílo až k 22 mm u včelstev s 5 tisíci dělnic. Perepelová zjistila, že 34 mm rozteč mezi plásty zvýšila množství jarního plodu 10 tisícových včelstev až o 37 %‚ avšak silná včelstva vyžadovala rozteč větší (37 mm), jinak se výrazně zvýšil sklon k rojení. Z uvedeného vyplývá, že pro chov silných včelstev v nástavkových úlech jsou výhodnější plásty silné 28 mm, což s 10 mm mezerníkem dává rozteč mezi sousedními rámky 38 mm.


– konec –

Nezměněno, z CD Jana Jindry Včelařská encyklopedie 2005