To, co ještě i dnes považují mnozí včelaři za novodobé a moderní, znali a užívali včelaři již
v dávné historii. Kočovné — pohyblivé — mobilní včelařství, které se dnes považuje za jednu z
cest ke zvýšení rentability včelařství, bylo známo dávno před naším letopočtem.Podle dochovaných
údajů provozovali kočovné včelaření Řekové již 600 let před naším letopočtem. V zákoně vydaném
SOLÓNEM bylo uvedeno, že úly převezené z Achaje na pastvu do Attiky smějí být umísťovány ve
vzdálenosti 300 stop od nejbližšího včelína. Ve starém Egyptě převáželi včelstva za pastvou po
Nilu na lodích.
Z historie včelařství na dnešním území ČSR jen několik údajů, které ilustrují situaci v
pohyblivém — kočovném včelařeni v uváděné době. V roce 1776 vydala císařovna Marie Terezie
patent k ochraně a rozvoji včelařství. V něm je také uvedeno, že „úly včel určené ke kočovnému
včelaření mohou se jak na panské, tak na selské pole, pohankou oseté, za účelem pastvy pro včely
přenésti, ale bez poškození pozemku“. V publikaci vydané J. A. JEREMIÁŠEM v roce 1849 je
uvedeno: „Moudře tedy jedná, kdo včel svých z jara do krajin hornatých na pastvu zaváží,
na zimu pak domů je bere“. Jako důvod je uvedeno, že v hornatých krajinách je mnoho porostů
jedlí, smrků, lip a květin, které poskytují velkou snůšku medu.
Včelař — časopis věnovaný zájmům a pokroku českého včelařství v roce 1873 uvádí: „Máme včelí
pastvu pozvíce jen jarní a letní, co tak krajina sama dá. Včely nechť se starají, kde co
dostanou. My založíme ruce v klín; jsme pohodlní a berem jen med. Tuny medu máme také v Čechách!
Jsme pohodlní dáti je sesbírati, neumíme to, necháme je přicházeti nazmar! Což musí ostati
včely celý rok na včelíně? Musíme je míti jen povždy u sebe a den co den je prohlížet?...
Nemůžeme změnit dosavadní způsob včelaření?
Stěhujme se s nimi, vyhledávejme pastvy, stavme je vždy po blízku medujících květů, nenechme je
samy hledat, nenechme je zdaleka snášet!“ V článku časopisu Český včelař z roku 1929 popisuje
své zkušenosti s kočováním J. Čermák z Humpolce. Jeho článek vyvolal u čtenářů odezvu, ale
následovníků bylo málo. V roce 1939 píše Jan Výleta: „Mnoho na tom záleží, aby měla včela medné
zdroje blízko svého stanoviště. Musí-li létati příliš daleko pro nektar, vyčerpává letem mnoho
sil a počet denních výletů je minimální. Je to pak ovšem viděti na slabé sklizni.
Kočovná technika
Nejlepší krmivo pro včely je BENZÍN!
Nejtěžší práci při kočování lze s vhodnými transportními pomůckami výrazně ulehčit, především
tehdy pokud se mohou pohybovat na neupraveném terénu. Na trhu jsou různá zařízení a stroje
přizpůsobené pro každé podmínky a kapsu. Představuji vám zde jejich aktuální inventuru.
Začínají různými transportními vozíky, které se dobře pohybuji v terénu, přes hydraulické
jeřábové systémy s výložníky montovanými na nákladní auta případně přívěsy a končí různými
terénními vysokozdvižnými vozíky, které lze přepravovat na nákladním autě. V Evropě jsme našli
jediného výrobce, který vyrábí speciální zařízení pro naše účely. V Německu se specializuje fa
JAKEL na přepravní zařízení pro amatérské, případně malé včelaře, kteří do této oblasti nemohou
mnoho investovat. Začala praktickým transportním vozíkem (Pic-UpCar) s velkým, vpředu umístěným
kolem s drátěným výpletem, hodícím se do terénu. Podobné přepravní vozíky vyrábí také firmy
LEGA a THOMAS.
U kočujících včelařů na celém světě najdeme speciální hydraulické jeřábové systémy, od
standardních výrobků po jeřáby vyráběné pro včelařské účely.
Pokyny pro kočování
Kočování za pastvou je pracné opatření spojené s rizikem, že přijdeme o včely, když nebudou
připraveny mnohé „maličkosti“!!! Proto věnujte přípravě na cestu maximální pozornost aby jste
se vyhnuly i té nejmenší nepříjemnosti, která vás v noci někde na cestě v lese může potkat.
Pozornost věnujte nejen úlům, ale také celému dopravnímu prostředku.
Úly nakládáme vždy tak aby rámky byly ve směru jízdy!
Napajedlo
Pro kočování je vhodnější vědro (bečka) s plovákem než „kapající“ nespolehlivé napajedlo. Do
vody je vhodné přidat 70 – 100g soli na 10 litrů vody.
Při kočováni do lesa respektovat směr větru!
Včely v lese tolik nejsou postihovány bouřemi a větrem nebo střídavým kolísáním teploty a
vlhkosti vzduchu, jako je tomu v otevřeně krajině. Nicméně je vhodně, když i v lese při
rozestavování úlů tyto faktory respektujeme. Letní kočoviště mají být orientována tak, aby
nejpozději od poledních hodin byla fronta letu zastíněna. Směr česen by tedy měl být otočen
na východ nebo dokonce na severovýchod. V hornatých polohách je dále důležité přihlédnout k
převládajícímu směru větrů. Konečně nemají být včelstva umísťována nikdy na dno údolí nebo
bezprostředně k vodním tokům. Na těchto místech ovlivňuje vlhký vzduch nepříznivě denní dobu
letu včel. S největší jistotou se nevhodná vlhká a chladná stanoviště poznají podle toho, že se
na místě nejsilněji tvoří rosa a že tu vydrží nejdéle. Včelstva postavme nejméně několik metrů
nad takto silně zarosené oblasti s chladným vzduchem. Pokud jde o stáří místního porostu, budiž
zdůrazněno, že starý porost je vydatnější než porost mladý, protože je více vyhledáván mravenci
i mšicemi, a proto je tu lesní snůška větši.
Která místa se nejvíce hodí ke kočování do lesa. Jako taková místa jsou nejvhodnější:
a) porosty osídlené lesními mravenci jako zdroje lesní snůšky, protože mravenci chovají mšice,
b) místa, kde rostou sasanky, maliny, borůvky, brusinky a vřes,
c) porosty smíšené nebo čisté porosty javoru a lípy,
d) místa, kde jsou blízko volné plochy, mýtiny, lesní louky, pastviny s bohatým plevelem,
hlavně bílým jetelem.
Můžete mi sdělit Vaše zkušenosti při domlouvání s vlastníky pozemků, na které hodláte
překočovat?
Je vždy nutné se s majitelem domluvit a slušné je oznámit to i místnímu včelařskému důvěrníkovi.
Pokud s nimi není řeč lze použít i sousední pozemek - včely si tam dolétnou. Vždy sebou mám
sklenici s medem a ta případné rozpaky majitelů pozemku odbourá. Zatím vždycky byli všichni pro.
Pokud se jedná o zemědělskou plochu je nutné se domluvit hlavně s agronomem na termínech
postřiků na "cokoliv" aby včely nepřekážely technice. Přesto je třeba dohlížet na to aby
nějakej „kanec“ nestříkal přes poledne. K takovému už příště nejezdit! V lese ( u nás akátovém )
jsem také neměl s majitelem problém. Cestou zpět ze stanoviště vždy posbírám nějaké odpadky
kolem stanoviště a tak si tam udržuji pořádek jistě k nemalé radosti majitele. Pravidla pro
výběr dočasného stanoviště nejsou tak striktní jako pro stabilák. Dobrá je voda v blízkosti,
jinak to řeším soudky s plovákem. Dobré je závětří a vhodný směr výletu včel. V létě je
výhodou i polední stín. Pokud nestojíte o zalétávání a slídění jsou dobré menší skupinky úlů pár
metrů od sebe. Je třeba si uvědomit, že kutura ke které se nakočuje během vegetace značně
naroste. Předem je třeba si promyslet kudy a jak na stanoviště zajíždět a otáčet se až s
prázdným vozem. Pokud to jinak nejde tak třeba i v porostu řepky. Ten kousek pole majitel
oželí.
A dále - máte nějaké negativní zkušenosti s vandalama? Jak nejlépe vybrat stanoviště z tohoto
pohledu? Je lepší odlehlé místo, nebo něco blíže k frekventované komunikaci?
Za více jak 20 let kočování mám i špatné zkušenosti.
1) nevhodné je stanoviště v blízkosti frekventované cesty (i polní) v dostřelu kamení.
2) nevhodné je stanoviště na kraji pole pod stromy pokud je pole obděláváno - někteří
traktoristi jsou takoví hotentótové, že klidně pluhem nebo jiným strojem porazí i řadu úlů.
3) nevhodné je stanoviště na rovné pláni, kde za větru včely z úlů přímo mizí. Stačí celodenní
silný vítr a včely odfoukne neznámo kam bez šance návratu.
4) dobrá je dostatečně veliká výstražná tabulka s telefonním číslem.
5) není vhodné stanoviště v dolíku - jednou mě řádně vyděsila povodeň a jednou jsem utopil
formana po břicho v blátě, které se po dešti v dolíku drží déle než člověk na kopci odhadne.
Stanoviště si ale často díky nedostatku vhodných komunikací nelze vhodně vybrat a tak je dobré
najít kompromis. Např. v řepce se často objevují holiny, kde osivo špatně vzešlo, nebo nebylo
zaseto. Jindy je možné použít sousední pozemek na souvrati a pod.
– konec –
Nezměněno, vše z CD Jana Jindry
Včelařská encyklopedie 2005